Tak mám zase jeden příspěvek do kategorie “to mi hlava nebere”. Tentokrát bude o stěžovačích.
Stěžovači si docela dost stěžují. Kdykoliv a na cokoliv. Je jich poměrně dost a mají široký záběr. Já se proto zaměřím na stěžovače pracovní.
Stěžovače pracovní dělím na tři základní skupiny: ti, co mají málo práce, nebo ti, co se jim všechno pořád hrozně moc komplikuje, a nakonec ti, co mají práce moc.
Ty první dvě podskupiny ještě jakž takž chápu. Někdy se holt nedaří tak, jak by člověk chtěl, a to pak občas nějakou tu vrásku na čele vytvoří. I když popravdě si to většinou ti dotyční komplikují především sami a případná možná řešení obcházejí obloukem. Ale budiž, něco není tak, jak by být mělo a čas od času si může přeci postěžovat každý.
Ale ta třetí podskupina? To je pro mne oříšek. To jsou třeba hoteliéři, kteří “teď mají to nejhorší období, protože mají šest týdnů po sobě hotel plný od půdy až po sklep”. No hrůza! Hospodští, kteří “prožívají nejstrašnější měsíce, protože mají narváno po celou otvíračku”. Obchodníci, kteří “se děsí vánoc, velikonoc, apod., protože mají pořád vyprodáno, musejí pořád doplňovat zboží a ještě i protáhnout otvíračku”! A takhle by se dalo pokračovat snad ve všech oborech a odvětvích.
Tihle lidé mě opravdu fascinují. Já se vždycky v duchu divím a mám chuť se jich vždycky zeptat: “Ale tohle jste přeci chtěli, ne?!”
Asi nikdo nesní o tom, že bude mít po celý rok poloprázdný hotel a někdy pro jistotu pár týdnů úplně prázdný. Žádný hospodský nesní o tom, že bude celé odpoledne trávit se dvěma důchodci, co usrkují jednu třetinku dohromady. Žádný obchodník nesní o tom, že mu přijdou dva zákazníci dopoledne a dva odpoledne a v úterý a ve čtvrtek jen jeden.
Většinou se přece sní o plných hledištích i čekárnách, vyprodaných sálech i objektech a ta nejsladší věta zní: “Bohužel, jsme plně vytíženi.”
Já vím, je to honička, spoustu práce, je to náročné. Ale stejně bych spíš chtěla slyšet větu: “Teď máme před sebou to nejlepší období. Nemusíme se bát o práci, daří se nám, pojedeme na plný výkon.”
Protože teď je ten čas si na vteřinku hodit nohy na stůl a složit ruce do týlu, zavřít oči a zhluboka se nadechnout a říct si (ať už jsem majitel nebo zaměstnanec): to je úžasný, jsem součástí něčeho, co zrovna teď z nějakého důvodu dost dobře funguje.
Zrovna teď se plní jeden konkrétní sen i díky mě, teď to právě dostává smysl!
Není to tedy spíš důvod k úsměvu?
