Můj syn má neuvěřitelný dar. Myslím, že v minulém životě byl leguán, a to přímo leguán kubánský. Zajímavostí tohoto tvora je fotosenzorický orgán, jakési “třetí oko” na temeni hlavy leguána, tvořené větší světlou šupinou, kterým dokáže rozlišovat intenzitu světla v okolí, a tak i pohyb.
Nevím, kde přesně je v současné synově transformaci jeho šupina lokalizována, nicméně je zřejmé její úzké propojení s řečovým centrem. Projevuje se to tak, že jakmile je dosažena určitá intenzita denního světla, jeho řečové centrum se ihned aktivuje. Intenzita činnosti centra je pak navíc stimulována pohybem, zvláště pohybem matky. Zřejmě se jedná i o propojení s centrem čichu.
Zkrátka mele pantem od rána do večera.
Neustálé dotazy jsou střídány povely. Těsně před obědem bylo moje záchranné mozkové centrum vyčerpáno. Na jeden jeho roztomilý souhrn pracovních pokynů pro následujících 250 minut jsem odvětila: “Jasně, pane dirigente!”
Zarazil se. “Co je to ten dirigent?”
“To je takový ten pán s hůlkou, který řídí orchestr.”
“Co to je orchestr?”
“To jsou ty lidi, co hrají na hudební nástroje. Dirigent mává hůlkou a ostatní podle toho hrajou.”
Ticho. Přemýšlel. Pak se rozzářil a prohlásil: “Tak já vás budu učit písničku.”
Slezl ze stoličky a šel pryč z místnosti. Ve dveřích se otočil a s čertovským výrazem dodal: “A bude pěkně sprostá!”
Než dojedl oběd, vyslechla jsem asi šest pilotních verzí.
