V dubnu jsme slavili Den Země. Distančně. Paní učitelka nám zadala kreativní dobrovolný úkol, u kterého se předpokládá, že se ho všichni (zvláště chlapečci) s radostí zúčastní. Jako rodič tyto úkoly, které zaměstnají celou rodinu, zbožňuji.
Den Země – proč tedy za domácí úkol nejít do přírody a pro svou Zemi skutečně něco udělat?
Jakmile jsem se z té radostné zprávy vzpamatovala, přednesla jsem synovi, copak nám to paní učitelka vymyslela. Nechala jsem prostor jeho kreativitě. Hluboce se zamyslel a za dvě hodiny přišel s tím, že už to vymyslel. Modlila jsem se za 2D koncepci. Nicméně nenechal se mými představami, ani nouzovým stavem nikterak omezit.
“Maminko, já to vymyslel. Udělám model Země a pak si ho pověsím nad postel!”
To vědět, už dávno mu od stropu býval visel glóbus.
“Aha! A jak si to představuješ?”
“Bude asi taaakhle velký,” roztáhl paže zhruba na šířku 40 cm, “a bude celý z modelíny. Z modrý a zelený.”
Tak barvy byly to jediné, o čem jsem nepochybovala.
Snažila jsem se mu vnutit pingpongový míček a zánovní fixy. Zůstal neoblomný. Jako druhý jsem použila argument, že z bezpečnostních důvodů by bylo vhodnější zvolit menší rozměr. Taky jsem vznesla pochyby, zda by tak velká koule nevytvářela příliš velký stín, až si budeme večer číst. To pomohlo. Splaskl ruce o 15 cm.
Teď jen vymyslet, jak sehnat po kilogramu plastelíny jednotlivých barev. Zkusmo jsem si představila, že bychom vykoupili krabičky se školní plastelínou a napadlo mě, co bychom asi dělali se zbývajícími barvami. Celou sluneční soustavu jsem odmítala vyrábět!
Zavřené obchody nás zachránili. Částečně. Nejstarší přišla s tím, že si můžeme vyrobit domácí modelínu, a abychom nemeškali, hned přidala recept.
Na modelínu praskly veškeré zásoby mouky a místo potravinářského barviva jsme použili poslední zbytky temper. Usoudili jsme, že naši Zemi rozhodně jíst nebudeme a stejně je místy tak trochu přiotrávená, a tudíž to bude dost věrohodný obraz.
Povedlo se, měli jsme škopek zelené a škopek modré hmoty. Děti se vrhly do práce. Nejmladší koulel modrý základ a starší děti vyřezávaly jednotlivé kontinenty. Dílo bylo dokonáno.
Potíž byla v tom, že modrá modelína byla velmi věrohodná nejen barvou, ale i tekutostí. Lišácky jsem pronesla: “Dáme to ztuhnout do kulaté mísy, to bude nádhera!”
O pár hodin později syn rozechvěle vyndal naši krásnou Zemi z formy a dal ji pyšně doprostřed stolu. Zjihle a tiše jsme na tu nádheru zírali. Planeta se před námi krásně tetelila.
“Maminko?! Ale to není úplná koule. Ono je to trochu spláclé,” podezíravě pronesl synek. “Však taky jo, naše planeta není ve skutečnosti kulatá. Je právě takhle na jižním a severním pólu trochu spláclá,” rozehnala jsem obláčky chmur nad našimi hlavami.
Syn se upokojil a společně jsme nechali Zemi tyčit se a šli si pohrát ven. Po chvilce jsme se vrátili, že tedy tu Zemi nějak připevníme nad postel. To, co jsme viděli, nás dojalo. Nejmladšího zvlášť. Naše skoro dokonalá koule se rozjela do perfektní placky.
Ticho, které se rozhostilo, jsem se nakonec odvážila proříznout dotazem: “Děti, pamatujete si, jak jsem vám vyprávěla o tom, kdo to byl Galileo Galilei?”
Děti s lehkým přikývnutím ke mně zvedly zrak. “Tak v té době, kdy žil, tak to si lidé Zemi představovali přesně takhle!”
Není nad to zhmotnit představy lidí, i když ze zcela jiného století!
