Umřela nám kočka. Srazilo ji auto. Bylo zajímavé sledovat, jak se každý z nás s tou nečekanou bolestí vypořádává jinak.
I když… cožpak opravdu lze být smrtí druhého nezaskočen?
Jedno z dětí se začalo cítit jako oběť: “Proč se nám to stalo? Proč zrovna ona?” Druhé mělo neovladatelný vztek: “Nenávidím auta. Nenávidím toho řidiče.” Třetí si nechtělo připustit realitu: “Spletla ses. Byla to opravdu ona?”
Někdo ji chtěl vidět, ještě se jí dotknout, někdo raději zalezl pod postel. Tolik podob stejného velkého smutku.
Pochovali jsme ji na zahradě. Jak úlevné je věřit, že odchází jen tělo, že “něco” přežívá i dál.
“Maminko a kdy se dostane do nebíčka?”
“Tak to nevím. Jestli se ještě potřebuje někde zastavit… My jsme se s ní rozloučili a nechali ji jít. My už ji tu nedržíme. Je to na ní.”
Seděli jsme u okna a dívali se do mraků, ze kterých hustě pršelo. “Víte, co si představuju?” zeptala jsem se. “Jak tam ta naše Kočka u té nebeské brány zběsile skáče na kliku a nedá pokoj, dokud se nedostane dovnitř.”
“Nebo tam taky škrábe na okno,” přidávaly se děti. “A lítá po všech mracích jako blázen.” Tvářičky se začaly usmívat.
“Podívejte, jak prší. To možná Kočka už rozdrápala všechny ty mraky stejně jako ten náš gauč a teď z nich prší.”
“Mami, podívej támhle na ten černý mrak. Vidíš ho? Tak tam je, už je unavená, tak si tam teď lehla a spí. Prosvítá jí kožíšek.”
“No jo, to je možné. Leží a spí.”
“Vždyť už i přestalo pršet…”
“Mami, ale přijde k nám ještě někdy, viď? Já bych si to moc přál…”
