V dětství jsem strávila dost času u strýce. Přes rok, přes léto. Vhodný úkryt pro věčně nemocné dítě. Teta byla doma, vypalovala vázy a já sedávala vedle ní, poslouchala vesnické hororové příběhy a pak se z toho strachy třásla cestou do sklepa.
Chodili jsme hodně na zahradu. Strýc měl docela velké hospodářství. Všemožné druhy zvířectva, ale i rostlinstva. Vyžadovalo to hodně práce. Každý den. Nejedlo se a nesedlo se, dokud jsme se nepostarali o zahradu.
Jak strýc říkával: “Správný hospodář se nejprve postará o zvířata a pak teprve dá sobě.” Někdy mi to přišlo drsné, však by chvilku počkali, ne?
No, tak nepočkali… to jsem pochopila velmi brzo a nebylo radno se tomu vzpěčovat. Až o dost později jsem pochopila proč. Hospodář a hospodářství na sobě byli totiž vždycky závislí. Jeden bez druhého by byl jen těžko.
Hospodář bez hospodářství by sice měl šanci přežít. Může se najíst u souseda, začít dělat třeba ševcovinu nebo něco jiného, ale už by to jaksi nebyl hospodář…
A hospodářství bez hospodáře? Tak slepičky si těžko půjdou zaklepat na okénko k sousedovi a ani koza z bytelného chlívku vrátka nepřeleze. Leda že by zvířátka utekla do lesa k loupežníkům jako v té pohádce.
Nejtěžší to pro mě bývalo na jaře a zkraje léta. Rodila se mláďata, pučely nové výhonky. Kolikrát jsem toužila po křídlech, abych se mohla vznášet a nešlápla omylem na nějakou rostlinku.
Chodit mimo vyznačené cestičky se rovněž zapovídalo, ani proutek ohýbat či kvítek otřít.
Občas se stalo, že matka toho či onoho zvířete zašla nebo se nechtěla starat nebo jen měla málo sil. Pak piplal hospodář. Ve dne, v noci, pořád. To nejlepší šlo matkám a mláďatům. Aby budoucí generace byla silná.
Abychom mu nekřivdili, staral se o všechny bez rozdílu věku a kvůli zvířeti mu i slzy stékaly po tvářích. Zvířata mu nikdy nebyla lhostejná, někdy se i mohlo zdát, že s nimi snad si rozuměl i soucítil víc než s lidmi.
No a já tak sleduju to dění dneska, jak ti naši “hospodáři” věru bědně hospodaří s těmi svými ovečkami a dalšími mláďátky. Tu se jim předhodí nejlacinější a nejméně spolehlivější testy, co už se delší dobu válejí v prachu na skladě. A což o to, že se tahle “strava” těžko mláďátkům žvýká, však oni to přežijou. Když nám dojdou poslední kupky zkyslé trávy ve skladech, tak hospodář začne testovat jednou týdně. A pak? Však co, tak pak zvířátka přeženeme zase na domácí pastvu a co, oni to přežijou a hlavně, za rok k volbám nepůjdou…
A maminky? Těm pěkně naložíme a ty pak ještě rády vyšlou svoje dítka za práh domu…
Kupecké počty hospodáři jdou…
Ale malá zvířátka jednou vyrostou ve velká. A možná ještě větší.
Copak si tak v těch svých hlavičkách ponesou? A jací z nich budou hospodáři?
Já nevím, ale mám pocit, jako by tu o to skutečné “hospodářství” zas až tak nějak… trochu… víc…vůbec… nešlo.
