P: “… a on mě pak kopnul.”
J: “A co jsi dělal ty? Jak jsi na to reagoval?”
P: “Nedělal jsem nic, on by mě pak kopal víc. Říkal mi to.”
J: “Tak jo, něco ti povím. Představ si, že sedíš na židli u stolu a pracuješ. Je to na dost blbém místě, ale prostě to jinak nejde. Je to hned u dveří a když je někdo zprudka otevře, tak ti vrazí kliku do zad. Celý den tam chodí různí lidé, nikdo na začátku neví, že to tak je. Takže každý jde, rozrazí dveře a prásk!”
P: “Tak třeba je chytrej a otevírá pomalu.”
J: “Když je chytrej nebo spíš učenlivej, tak pak jo. Ale taky se to nějak musel naučit. Takže šel a prásk! Někdy kdesi do někoho při otevírání dveří bouchnul a dostalo se mu té informace, že dostat klikou do zad bolí. A protože už věděl, co to je bolest, tak – protože byl navíc citlivý – přišel na to, že je potřeba otevírat dveře pomalu.
Jenže si představ, že ten člověk, co tam zrovna jde, tohle ještě neví. Když budu já ticho jako pěna, tak on pokaždé rozrazí ty dveře a já dostanu bolestivou ránu. Nic s tím ale nedělám, uhnout není kam, tak on to bude dělat pořád. Neví, že mě to bolí, když ani nepípnu.
Tak co by s tím šlo dělat?”
P: “Tak mu to řeknu. On to pak už bude vědět a bude otvírat pomalu.”
J: “Přesně tak. Řeknu mu ‘Jau, to bolí!’ a on, protože je chytrej, učenlivej a navíc citlivej, tak už kolem mě bude chodit opatrně. Jenže co když tam půjde někdo jinej? Někdo, kdo není tak učenlivej a bystrej?”
P: “Tak mě zase bouchne?”
J: “Jo, přesně tak. Prásk a klika v zádech! Budeš muset přitvrdit. Nestačí říct jen ‘Jau, to bolí’, ale musíš mu říct, co po něm chceš.”
P: “Třeba: ‘Jau, to bolí. Nechci, abys mě bouchal.”
J: “Jenže jde znovu a zase tě práskne. Co budeš dělat teď?”
P: “Nevím.”
J: “Teď už musíš být konkrétnější: ‘To bolí! Nechci, abys mě bouchal. Otvírej dveře velmi pomalu.’ A co když to bude dál ignorovat?”
P: “Nevím.”
J: “No pak asi budeš číhat na tu chvilku, kdy někdo půjde a budeš ve střehu. Když rozrazí dveře, tvoje nastavená ruka je zarazí. Znova mu zopakuješ, ať to nedělá. Jenže on dělá.”
P: “Tak je zase zarazím? Ty dveře?”
J: “Pokud to pokračuje, no tak až zase půjde, dveře nejen zarazíš, ale trochu i odrazíš. Zlehka ho ťuknou. ”
P: “Aha. Tak bude vědět, jak to bolí.”
J: “Je to ale málo učenlivý tvor, takže to pokračuje. Co uděláš příště? Jak by to šlo dál zesilovat, stupňovat?”
P: “Odrazím ty dveře hodně a on se praští hodně?”
J: “Super, přesně tak! A musíš přitom i hlasitě říct: ‘Hej, už fakt dost. Takhle to nejde.’ A když to i tak bude dál pokračovat?”
P: “Tak je odrazím ještě víc?”
J: “Ne, to už ne, takhle by se to mohlo vléct dlouho a bez výsledku.”
J: “Prostě ty dveře zamkneš. Ať si chodí jinudy.”
J: “Když lidem říkáme, co se nám líbí a co ne, co je nám příjemné a co ne, co nám vadí a co ne, tak tím jim neubližujeme. Naopak, pomáháme jim. A hlavně sobě. Dáváme možnost těm druhým se zlepšit a poznat náš svět. A když jim to chceš usnadnit, tak je potřeba říct, jak by to šlo dělat jinak, aby ti to neubližovalo.”
Jen nezapomenout na to pravidlo – mluvit o sobě, ne jen kritizovat ty druhé…
