Před pár dny mě přepadla nutkavá potřeba se odměnit. Nerozmlouvala jsem si to a naopak jsem se v tom podpořila. “Jen běž a kup si něco hezkého,” povzbudila jsem sama sebe. A protože si přece nebudu odporovat, tak jsem šla.
V té době byly otevřené jen drogérie, tím se mi výběr příjemně zúžil. Zasekla jsem se u regálu s kosmetikou. Zaujala mě barva na obočí, nějaká novinka. Podle obrázku mi to připadalo jednoduché, takže bych si jako vždy nemusela obarvit ještě půlku obličeje a půlku koupelny.
Dárek jsem si rozbalila až večer. Všechen ruch domácnosti utichl a tak jsem si sedla a začala si číst návod. Když jsem ta miniaturní písmenka přelouskala, zjistila jsem, že to teda zas taková výhra není. Holt ta očekávání. Myslela jsem, že budu mít na měsíc vyhráno, jenže… Plány mi překazila podivná věta, ze které plynulo, že při té nejlepší konstelaci barva vydrží až tři dny. Takže z ryze praktického hlediska, když jako vždy vydělíme předložený slib třemi, budu ráda, když to vydrží jeden den. Inu což.
Otevřela jsem krabičku a čekalo mě další překvapení. Nejenže polovina krabičky byla pouze tradiční vycpávka, ale v té druhé půlce bylo… nic. Chvilku jsem koukala a vzhledem k pozdní večerní hodině se mi to v hlavě nějak nechtělo sepnout. Opravdu jsem ještě docela dost dlouhou dobu zírala do té krabičky a přemýšlela, co si jako na to obočí mám dát. Tahala jsem za tu vnitřní papírovou přepážku, jestli to není to ono. Pořád mi to nedocházelo. Otevřela jsem pro jistotu krabičku i z druhé strany, ale pohled byl stejný.
Pomalu se mi realita vkrádala do mysli. Sherlock Holmes by na mě byl pyšný. Krabička je prázdná! To něco, co nevím, jak má vypadat a co tam mělo být, tam není.
Tak to je zajímavý. Koukala jsem skrz prázdnou krabičku jako dalekohledem a spatřila mžikem budoucnosti své nadále přírodní obočí.
Posmutněle jsem se pousmála. Bylo v tu chvíli zajímavé vnímat své vlastní pocity. Nebyl to ani vztek, ani lítost. Bylo to prázdno. Moje prázdno civělo na to prázdno v krabičce. S jediným rozdílem, moje prázdno v hrudníku nedělila žádná papírová přepážka.
Holt mě to nenapadlo. Kontrolovat krabičku. Nezarazila mě ani váha, protože jsem vlastně ani nemohla vědět, jak to má být těžké. I takové věci se zkrátka děly a dějí. Tak co teď s tím? Účtenku už samozřejmě nemám a bude to slovo proti slovu, jak mi kdo uvěří, že krabička byla prázdná?
No třeba úplně stejně, jako jsem věřila já, že je krabička plná.
Nenechala jsem to ale náhodě. Vytáhla jsem svůj hodobóžový kabátek a šedý úřednický rolák. Přísný culík a brýle na špičce nosu dílo dovršily. Přišla jsem o dva dny později k téže pokladně a jala jsem se neznámé prodavačce vysvětlovat:
“Víte, mám takový zvláštní problém a vím, že to bude slovo proti slovu. Koupila jsem si tady tuhle barvu a až doma jsem zjistila, že je krabička prázdná. Podívejte. Rovnou přiznávám, že nemám ani lístek z pokladny, ale platila jsem kartou, tak to by snad šlo nějak dohledat. A taky vím, že jsem si to asi měla při nákupu zkontrolovat, ale to se přiznám, že mě to prostě vůbec nenapadlo. Kupovala jsem to poprvé, tak jsem ani netušila, jak by ta krabička měla být těžká nebo ne. Tak to je všechno. Můžete mi s tím nějak pomoct?”
Mladinká prodavačka z toho byla trochu vyjukaná, že o tom musí rozhodnout vedoucí. A tak byla povolána vedoucí s minimálně desetinásobnou pracovní zkušeností i desetinásobnou celkovou hřmotností: “Tak povídejte,” zaburácela. Když jsem svůj příběh znovu tiše odříkala, vydala ze sebe jen: “Aha.” Po vteřince ticha dodala: “Tak si to běžte vyměnit.”
Když jsem se vrátila s plnou, již překontrolovanou krabičkou, nechtěli ani vidět mojí platební kartu. Při poděkování jsem se ještě zeptala: “A to se vám tady takhle stává?”
“Ne.”
Tentokrát to další strohé “Aha” vypadlo ze mě a já v tichosti odešla.
Tak nevím, třeba být šedou myškou se někdy vyplatí.
A možná prostě všechna řešení jsou možná, když si je sami v hlavě neuzavřeme.
