Jedna známá se mi svěřila, že její syn má jako koníčka něco, co ji děsně, ale děsně nebaví. Že neví, co s tím. Snaží se, kouká se s ním, zajímá se, ale strašně ji to nudí.
Já to naprosto chápu. Taky nejsem odvázaná z představy, že bych snad měla možnost sledovat nějakou kovbojskou „přestřelku“ či dokonce sama běhat s klackem po zahradě a nechat se omlacovat izolací na trubky, ze kterých jsme vyrobili za pomoci elektrikářské lepenky meče různých kalibrů.
Vlastně tento moment výroby byl jediným momentem, který mi přišel na celé té záležitosti zajímavý a kreativní. Pro chlapce to byl samozřejmě jen nezbytný a poněkud otravný úvod.
Stejně tak moje srdce se rozbuší ze zcela jiných příčin při jízdě na kole bez rukou či jízdě z kopce na max. A jelikož by mi srdce tepalo takovým způsobem, až by se mi z toho klepaly uši, což mi zrovna moc nesluší, tak takovéto adrenalinové zážitky prostě vypouštím.
Není to ale jen otázka genderová. Pro mě jsou nezáživné i některé takové ty holčičí záležitosti. Což je ještě horší, to by mě přeci bavit mohlo, ne? No upřímně, v posledních letech jsem totiž poměrně nenáročná. Z hlediska vizáže se moje vlastní očekávání mnohdy scvrkávají na tři základní požadavky: aby mi mastnota z vlasů neskapávala na ramena, abych nevypadala jako Brežněv a drobečky stravy se mi nezachytávaly do knírku.
Pravda, trpělivě si dennodenně zvýrazňuji oči. To je ale u mě čistý pragmatismus. Dívky skandinávského typu to jistě pochopí. Při hledání umístění mé pusy ať se lidé klidně orientují podle zvuku, oči mi však nikterak nevržou.
Jinak co je trendy a jestli jsem „vystajlovaná“ mě nechává chladnou. Selfíčka si nedělám. Stejně tak nehoruji pro sezónní výprodeje a ze zkoušení v kabince mám stres.
Mám pravidelné noční můry, jak se zaseknu v kabince, udusím se příliš těsným výstřihem a najdou mě až při likvidaci prodejny.
Tak jako u všech podstatných věcí v mém životě mi chvilku trvalo, než mi došlo, že podstata je někde jinde. Že cílem není mít stejného koníčka (což je dozajista velký bonus, když se to povede). Cílem dokonce ani není, aby se mi líbilo a bavilo mě to, co baví ty děti. A že vlastně oni to ani tak nechtějí a nepotřebují. Že ten vzkaz není „mamko, zjisti, jak TO je úžasné“, ale je to jen „mamko, koukej, jak MĚ to baví“.
Svoji pozornost jsem prostě často úplně blbě zaměřila na tu samotnou věc, činnost a zabývala se JÍ, co je na NÍ zajímavého a v čem by MĚ to jako mělo uchvátit. Nedošlo mi, že tohle oni už přece dávno vědí. Nepotřebují to ode mě vědět. Ostatně, neptají se ani na to, co si o tom já myslím.
No a navíc tady to taky samozřejmě dost zavání neshodou. Moc dobře si například pamatuji, jak ty naprosto bombastické hudební kapely můj tatínek nazýval cvičenými opicemi. Což nás, řekněme si upřímně, ke společné diskusi nad hudebními žánry nikdy nepřivedlo.
Přitom je to jenom chaos v zájmenech. Je to rozdíl, když jsem se začala ptát: Co TY na tom máš? Co TEBE na tom baví nejvíc? Chytlo TĚ to, co? Jak TI to jde?
Holt naše staré, dobré a nehynoucí ego…
A jaký že je vlastně ten rozdíl? Ne, ty věci a činnosti se pro mě nestaly zábavnějšími. Jsou někdy fakt pořád stejně nezáživné a děti mají dokonale jasno, že jsou určité věci, která já s nimi fakt dělat nebudu…
Jen… mám radost, že si neupírám příležitost vidět to jejich čarovné jiskření v očích, kdy máte pocit, že snad světélkuje celý vesmír kolem.
