Start toho dne nebyl z nejlepších. Zaspala jsem, mlha, po cestě kolony, snad i mraky na obloze se tísnily ve štrůdlu. Nakonec přišel hlad.
Tak s tím jediným se dalo v tu chvíli něco dělat. Zatavila jsem u jednoho obchodu, že si pro něco skočím. Hlady být přeci nemusím a těch pár minut navíc už nic nezmění.
Zajímavé bylo, že jsem zašla do obchodu, kam prakticky nikdy nechodím. Ale byl hned při cestě, tudíž minimální časová ztráta.
U pokladny byla fronta. Těch, co šlo pro svačinu, nás bylo víc. Měla jsem proto čas pozorovat prodavačku na pokladně. A byla to radost se na ní dívat. Ke každému přistupovala se stejným úsměvem, po celou dobu se tvářila mile a zvláštně klidně, a přesto pracovala velmi rychle. Každému bez rozdílu nakonec popřála krásné ráno. Ani já jsem nebyla výjimka.
“Teda to Vám řeknu, to je radost u Vás nakupovat. Vy to tady dneska úplně celé prozařujete!”
Dál se usmívala svým jemným úsměvem: “To nejen dneska. To já každý den. Víte, já tu práci dělám ráda.”
“Tak to je dobře. Přeju Vám taky krásný den.”
To by bylo tak krásné, kdyby většina lidí o měla také tak, což?
