Vydala jsem se s Nejmladším do obchodů. Z nutnosti. Prostřední nám pilně roste a zima nás zaskočila nepřipravené, takže jsme jednoho dne chtě nechtě museli pro nové zimní boty.
Taky si s prvním ochlazením stěžoval, že mu je v kalhotech zima. Zkoukla jsem ho a zkonstatovala, že se mu ani nedivím. Vybral si totiž letní plátěné kalhoty. “Možná by to už opravdu chtělo šáhnout na tu hromádku vedle…,” radila jsem mu. Ale i v džínách prý mu je zima a podvlíkačky nosit nechce. Tak jsem se rozhodla mu kromě bot koupit i zateplené džíny.
Nejmladší mě ten den bombardoval s tím, že by moc rád Rafaelo, drobnůstku, kterou jsem koupila kamarádce. Já mu trpělivě vysvětlovala, že kamarádka potřebovala potěšit a že chápu, že má taky chuť, ale nebudu to kupovat. Někdy si ho třeba koupíme, ale teď ne.
Zapluli jsme spolu do obchodu, přestal myslet na bonbón a začal mi trpělivě nosit na ukázku různé plyšáky, které by chtěl koupit. Pokaždé jsem s ním souhlasila, že Kapitán Amerika nebo medvídek Pú jsou naprosto neodolatelní a úplně úžasní, nicméně že my jsme šli pro ty džíny a pokaždé jsem zamávala ramínkem s kalhotami. Plyšáky nemáme na seznamu a nekupuje nic mimo seznam.
Fronta byla ten den strašně dlouhá a množství plyšáků nekonečné.
U pokladny mi paní povídá, že je dnes sleva, jestli mám kupón (a já jsem si říkala, že tam je nezvyklý nával a lidi to berou po desítkách kusů). Bohužel, kupón nemám a stejně mám jen jednu věc. Mávla jsem tedy nad tím symbolicky rukou.
A prodavačka se tak zvláštně usmála, šáhla pod pult a říká: “Jé, to je ale náhoda, nějaký pán před vámi nechal ten kupon tady takhle ležet… no, už se asi nevrátí…” a mrkla na mě. Tak to mě potěšilo a ohromeně jsem se usmála. A ta druhá prodavačka říká podobně zdánlivě seriózním hlasem: “No a k velkým nákupům dneska dáváme dárky.” To už jsem se smála opravdu nahlas: “Tak to mám teda fakt štěstí, že jsem zrovna dneska vyrazila na opravdu velký nákup!” a podávala jsem jí ty jedny dětské kalhoty. Ona mi na oplátku podala dvě drobné věci a říká mi: “To jsem zvědavá, jak si to rozdělíte!” a zase se tak moc hřejivě usmála.
Já si vybrala deo spray (což mi přišlo také hodně symbolické, protože v tomto hektickém dni jsem byla splavená až za ušima) a na Nejmladšího překvapivě zbyla sladkost. A víte, co to bylo? Dostal jedno Rafaelo!
Nejmladší se úplně rozzářil a křičel na celý obchod: “Maminko, mě se splnilo přání! Ten jsem strašně moc chtěl! Splnilo se mi přání! Splnilo se mi přání!”
Všichni jsme na něj s úsměvem a lehce zasněně koukali, vzdychajíc pod zavěšenými vánočními dekoracemi.
Prodavačka se na mě koukla a povídá: “Kdybychom si tak uměli přát stejně jako ty děti…”
