Jednou jsem se na sebe mračila do zrcadla. Dcerka se mě ptala, co se děje. “Připadám si nějaká tlustá. ”
“Připadáš si tlustá? Aha. Tak zhubni. Jestli chceš, můžu tě naučit pár cviků.”
Na to jsem neměla co říct. Doslova jsem zalapala po dechu a zmohla se jen na “Díky.”
Hodně jsem o jejích slovech přemýšlela. A musela jsem se usmát. Jak v jedné větě dala dohromady všechny ty pro mě tak důležité principy, celé mé vědění z tolika knih a příkladů… Panečku, tak ona to umí! Jen tak, na lusknutí prstů. Jestli vůbec tuší, jak ta její slova byla moudrá:
- Připadáš si tlustá? Nevyvracet nikomu jeho pocity a pokud mi to není jasné, zeptat se. Žádné ale jdi ty, to je blbost, prosím tě, co by měla říkat ta XXL od vedle…. Protože ten druhý ten pocit prostě má a věřím, že by ho raději neměl. Aspoň já určitě ne. Prostě ten jeho pocit přijmout, on nějaký důvod má a jenom já ten jeho důvod neznám nebo nechápu. Nevnucovat mu svůj úhel pohledu.
- Aha. Ani ten pocit neprohlubovat – No taky jsem si všimla, v poslední době ses zakulatila, to víš, to jde s věkem, pořád jenom sedíš za tím počítačem, to je dost, že sis taky všimla… Tomu člověku je už beztak mizerně, tak proč mu ještě přidávat.
- Tak zhubni. Řešení existuje, vždycky si tu situaci můžu aspoň o kousek zlepšit nebo se na ní začít dívat z jiného úhlu a vnímat ji jinak. Pokud ti to vadí, tak nenaříkej a něco s tím dělej. Pokud ti to nevadí, tak není důvod naříkat.
- Jestli chceš, můžu tě naučit pár cviků. Důvěra. Věřím, že ty to můžeš změnit a jsem připravená ti podat pomocnou ruku. A hlavně začni, je jedno jak, třeba jen nejdřív objevíš několik způsobů, které nefungují…
No jo, teorii, tu já jsem zvládala vždycky dobře. Ale praxe je praxe.
Vždycky jsem obdivovala každého, kdo to všechno v sobě má prostě jen tak a kolikrát ani netuší… Není to o vědění, znalostech, ale o srdci, přirozenosti a krásném daru.
A my Hujeři si holt výsledky musíme zajistit tou pílí :-)
PS: Meruňky letos pomrzly, ale švestičky budou…