… člověk podlehne iluzi, že někomu dobře rozumí, že se dokáže do něj vcítit. A to i v situaci, která se zdá být natolik jednoznačná.
Nějak to přišlo, že jsme se s dětmi vrátily v hovoru o dva roky zpátky. Prostřední si tehdy zlomil loket. Dost kuriózně a dost blbě. Pravá ruka. Tři pobyty v nemocnici – jedno rovnání v narkóze, co se nepovedlo, dvě operace, které už se naštěstí povedly.
Syn vzpomínal, jak ho v té nemocnici pořád vozili na vozíku. Na vyšetření, na sál, na pokoj. Vzpomínal, jak hrozně moc plakal. Také jsem si na to vzpomněla. Tenkrát jsem se ho snažila povzbudit a zmírnit jeho strach. Bylo mi to tehdy přece naprosto jasné – strach z bolesti, strach z neznámých lidí, strach z narkózy, strach z toho operačního sálu, strach z toho prostředí… To je přece jasné, že?
A on mi dneska řekl: “Já jsem se strašně bál. Proto jsem pořád tak strašně moc brečel. Já jsem se bál, že už budu pořád muset být na tom invalidním vozíku. Furt. Že už z něj nikdy nebudu moct slézt.”
Umět nepodléhat vlastním domněnkám… umět se zeptat… umět naslouchat…
