Víte, u koní je dobré vědět, jak koně rozejít, jak ho přimět klusat a … no, jednou možná budu vědět i jak ho rozcválat či dát mu znamení na trysk.
Ale je tu i jiná, dost důležitá znalost – umět ho zastavit, a to tam, kde chci já.
Ono obecně “umět zastavit tam, kde chci já” se vůbec do života hodně hodí…
Mám skvělou lektorku. Vysvětlila mi to. Není potřeba koně rvát tak, aby zastavil na místě a od kopyt mu létaly jiskry. Jde to i pozvolna.
Stačí jen na to zastavení pomyslet, opravdu zhluboka se nadechnout (tím se mi změní tonus těla, tlak do sedla a já nevím, co ještě). Kůň zpozorní, protože něco je divně, něco se asi chystá… A pak – stačí jen prostě zase zhluboka vydechnout a povolit celé tělo. Dám mu šanci se na to připravit a v klidu zastavit.
Je to jak vánek. Lehounké, jemné, přirozené… a fakt to funguje.
——–
Byl večer, probíhalo ukládání do postele a příprava na spánek. Jediný, kdo v klidu ležel v posteli a čekal na poslední pusu toho dne, jsem byla já.
Zbytek hopsal, hlučel, halekal a hlemejždil se kolem.
Ano, bylo by krásné umět jemným, lehkým a nenásilným způsobem zastavit i tyto kobylky…
Dýchala jsem opravdu zhluboka a při každém výdechu jsem se propadala níž a níž, až jsem si připadala úplně gumová (nebo vygumovaná?).
Tady to nefungovalo.
Něco dělám špatně!
Asi je příště musím současně přisednout.
