Počátkem nouzového stavu se na rukách mých dětí objevil jakýsi ekzém. Všechny měly ruce přesušené. Mazali jsme je vším možným, ale pořád se to nelepšilo. A já stále přemýšlela, co se dějě.
Bylo mi to jasné celkem hned: nevědí, jak tu situaci uchopit a mám si toho všimnout. No, všimla jsem si, ale popravdě, ani já jsem nevěděla, jak to celé uchopit. A když to nedovedou uchopit dospělí, jak to mají uchopit děti?
Mazala jsem všechny ty tlapky a pořád přemýšlela. Hodně jsme diskutovali, povídali si… Ale já stejně v jádru nevěděla, jak to “uchopit”. Až jednoho dne mi to konečně došlo!
Všechno je totiž v naprostém pořádku! Zdá se to bláznivé, ale je to tak.
Je v naprostém pořádku cítit strach, když je ohrožení nablízku.
Je přece úplně v pořádku, že každá změna přináší chyby, nedokonalost a emoce.
Je v pořádku, že těch chyb a kiksů je hodně na všech stranách, u všech lidí, protože i těch změn je hodně a přišly naráz.
Je v pořádku občas cítit napětí, protože ta situace občas napjatá je.
Je v pořádku, že všichni tápeme, protože na tohle nás nikdo nepřipravil.
Je v pořádku, že všechny emoce jsou intenzivnější, protože prostě a jednoduše jejich koncentrace v prostoru a času se zvýšila.
Je v pořádku, že je teď všechno víc upatlané, že je víc smetí, že se myčka netrhne. Protože jsme doma minimálně ve čtyřech od rána do večera, tak to jen odpovídá stavu věci.
Je v pořádku, že neustále docházejí zásoby vařeného jídla. Doteď jsme jeli v jiném režimu, kdy se dost výrazný objem konzumace odehrával mimo náš dům a nedokážeme žít z prány.
Je v pořádku cítit se zahlcená, protože doteď jsem nemusela dělat a myslet tolik různých činností naráz.
Je v pořádku chtít být sama a nemít nepřetržitou radost ze společně tráveného času. Protože doteď jsem každý den pár hodin v práci měla jen pro sebe.
Takhle by se dalo pokračovat do nekonečna.
A je to v pořádku. Logické a racionální.
Všechno je prostě v pořádku.