Poslední dobou čtu hodně zvěstí o tom, jak se nám ti opravdoví chlapi ztrácejí. A příčina je jasná – žena. Dnešní ženu totiž už není potřeba ohromovat skoleným mamutem ani hordou přemožených bojovníků. Dnešní žena se o ohromení postará sama, i s hordou si poradí, je-li to potřeba. Původní symbol lovce a zachránce se vytrácí.
Rozhodla jsem se, že jako žena to musím napravit. A rozhodla jsem se, že na to půjdu přes nejcitlivější část dnešního muže – auto. Naštěstí jsem se k této strategii uchýlila nevědomky již v samotném počátku, proto teď jen dolaďuji detaily a není to tak nápadné.
Jako postačující znalost ve vztahu k automobilu považuji to, že dokážu rozlišit zadní a přední dveře a velmi úspěšně najdu volant. Poznávací značku jsem si dlouho nepamatovala. Proč, když ji zná on. Nebudeme dvojit informace.
Bohužel nový parkovací systém mi to trochu pokazil. Značku mi ze začátku diktovaly děti, nebo jsem to řešila tak, že jsem parkovala přímo u hodin. Když jsem totiž zaparkovala dál, tak jsem si ji díky své silné motivaci dostát svému závazku nikdy nezapamatovala celou a musela se několikrát vracet si ji přečíst. Což bylo opravdu zdlouhavé, neboť mezitím se mi automat vynuloval. Bohužel musím potvrdit, že neustálým opakováním, byť pasivním, člověk určitou znalost ukotví.
I tak se mi ale mužovy reflexy dařilo a daří úspěšně trénovat.
Stačí nechat hrát si děti na parkovacím stání s hřebíky. Občas místo nafty natankovat benzín nebo nezařadit rychlost při parkování z kopce. Pro jistotu rovnou ani nezatahovat ruční brzdu.
Jednou až dvakrát ročně zavolat z dálnice s otázkou, zda to dojedu k pumpě, když mi to ukazuje dojezd 7 km a na ceduli je pumpa 15…
Myslím, že to je dobrý trénink. Jenom nechápu, proč, když sedí na místě spolujezdce, s sebou tak strašně škube a prapodivně hýká.
