“Maminko, já na snowboardu jezdím nejraději s tebou. Ty mi vždycky tak dobře poradíš…”
“Aha,” odpověděla jsem překvapeně.
Samozřejmě jisté znalosti mám. Třeba snowboard bezpečně poznám. Ostatně, je to velmi jednoduché. Snowboard je jenom jedno prkýnko zahnuté na obou koncích, kdežto lyže jsou prkýnka dvě, zahnutá zpravidla pouze na jednom (stejném) konci.
Syn pokračoval, jako by mi četl myšlenky: “No… ty teda tomu snowboardu vůbec nerozumíš, ale já nevím… ty mi prostě vždycky něco řekneš a mě to pak jde tak nějak líp.” Druhý syn se přidal: “Já taky jezdím nejradši s tebou. S tebou jsem děsně rychlej a vůbec nepadám.”
Přemýšlela jsem, jak já to teda vlastně dělám? Technické rady opravdu ode mě očekávat nemůžou. Co tak nevšedně motivujícího ze mě na svahu padá? Moje hlášky mi přišly spíš drsné:
“Jo kamaráde, tohle je prostě sport. Stokrát spadneš a teprve pak to jednou ustojíš. Jen abys to zažil, tak to nikdy nesmíš vzdát.”
“Podívej, jsme tady uprostřed svahu, ono nám prostě nic jinýho nezbývá, jiný řešení není. Buď si ten snowboard sundáš a pošlapeme pěšky nahoru na lanovku (a to si piš, že budu děsně naštvaná). Nebo se prostě postavíš a sjedeme to dolů.”
“Broučku, tohle do hor nepatří. Takže pokud můžeš, uklidni se. Brečet a vztekat se můžeme potom, dole na chatě. Odlož to. Radši šetři energii, budeme ji potřebovat.”
“Víš co, já neznám nikoho, kdo by se narodil s lyžema na nohách a všechno uměl hned. Prostě v životě se učíš skrz pády a bolest, to tak je, to tě posouvá vpřed. Za každý nezdar bys měl spíš poděkovat – protože s každým z nich jsi blíž cíli.”
Za tohle bych očekávala spíš hůlkou do hlavy. Ještě, že nosím bytelnou helmu… Já samozřejmě vím, že na snowboard se hůlky nepoužívají, to byl vtip… Občas jsem byla ale i shovívavější:
“Prosím tě a my to jako půjdeme hlásit někam na úřad? Kolikrát si jako spadl? To nikoho nezajímá. Každý se tě zeptá, jestli jsi to sjel, ne kolikrát jsi při tom spadnul. Cíl je dostat se dolů. Dojel, nedojel. Víc jsme neplánovali.”
Legrácky… podstata je ale jasná. Jen mě překvapuje, jak moc to funguje. Stačí věřit a neprojektovat svůj strach: “Já vím, že když budeš chtít, tak to jednoho dne zvládneš. To, že to nejde dneska, znamená jen to, že to nejde dneska. Ale neříká to, že to nepůjde zítra nebo pozítří. Věř tomu.”
Jednou jsem si s ním sedla na svah a pozorovali jsme ostatní lidi kolem. “Podívej tamhle na toho pána. Vidíš ho? Vidíš jak lehce jede? Proč myslíš, že to je?” Odpověděla jsem si sama: “Věří těm lyžím. Věří, že jsou kamarád, že ho podrží a nezradí ho. Nebojí se jich, ale současně je respektuje. Spoléhá na to, co je v nich dobrý, nezaměřuje se na to, v čem můžou selhat. Sleduj, jak se jim odevzdává, současně jak ho poslouchají… jak s nimi splývá.”
“A podívej se na tu paní. Vidíš? Jak je ztuhlá? Křečovitá? Ona jim nevěří. Bojí se jich. Bojí se, že ji zradí. Snaží se je mít pod kontrolou tak moc, že jim nedovolí nic, co je pro ně přirozené. ”
“Tak si teď stoupni a důvěřuj mu. Věř mu, že tě nezradí, že tě v tom oblouku podrží. To prkno není nepřítel, který tě chce zničit. Zkus ho vnímat a zkoušet ho pochopit, jak co dělá, na co reaguje. Pořád buď ale ve střehu a vnímej detaily.”
PS: Chvíli na to jsem s tou svou jednou lyží tak splynula, že jsem se v několika elegantních kotrmelcích výrazně posunula do nižší nadmořské výšky…
PS2: Ale já ty prkýnka měla dvě, že… já si dokonce myslím, že šlo o klasický problém dělení pozornosti mezi dva objekty, tedy standardní projev žárlivosti… ale o tom až někdy příště.
