Kluci se dělili o bonbón. Takový měkký, kulatý byl, uvnitř dutý. Měli jsme jen jeden. Byl vyšťourán z jakýchsi tajných zásob. Museli se tedy rozdělit.
Ujal se toho starší, ukousl si půlku a tu druhou dal mladšímu. Skousnutím se samozřejmě bonbón zdeformoval.
Nejmladší propukl v děsivý pláč. Že chce bonbón. Držela jsem tu půlku před ním na dlani: “No tady ho máš!” On jen kroutil hlavou a řval, že chce ten kulatý bonbón.
Ve chvílích jako tato si připadám jako totální blázen. Dohodli jsme se, že si ho rozpůlí, on s tím souhlasí, teď je bonbón před ním a… já prostě nechápu, co je špatně! Vždyť je jenom trochu ‘spláclej’!
Oba si umanutě vedeme tu svou. Mám chuť prchnout.
Starší syn se na něj obrátí: “Ty chceš ten kulatej bonbón?” “Jooooo,” zaúpělo to nebohé dítě. ‘Tak to jsme se moc neposunuli, chlapečku, to už víme,’ běsnila jsem v duchu.
Jenže starší syn v klidu tu zdeformovanou půlku bonbónu vzal, začal ji válet ve dlaních a udělal z ní kuličku.
“Na, tak tady máš kulatej bonbón.” Pláč okamžitě ustal a bonbón se přemístil do pusy Nejmladšího. Spokojeně si pomlaskával.
Řešení je mnohdy mnohem prostší, než si myslíme. Díky!
