Už to bude skoro rok, kdy nám začala naše kočička elegantně kynout a bobtnat a na uvítanou po dovolené nám loni v létě povinula čtyři krásná koťátka.
Nejprve se nám nedostávalo důvtipu. Jala se rodit v noci a my, rozespalí, jsme si mysleli, že nás číča chce uplatit nalovenými myšičkami. Když jsem si rozsvítila a vzala brýle, akci “Vyhoďte ty myši ven” jsem ukončila.
Později nám scházela fantazie. Noví spolubydlící byli krásná drobátka a stejně tak, jak velmi často je kočka přenášela a my pokaždé trnuli, kde zase budou, tak stejně přelétaví jsme byli při jejich pojmenování.
Jelikož jsme si je neměli v úmyslu nechávat, vytvořili jsme jim nakonec čistě pracovní jména: největší a nejsilnější byl kocourek, a tak dostal jméno Špekýňo. Jedna kočička byla zase nejčipernější a odnesla to jménem Chytrá. Další kočička měla na hravě krásnou masku, a přesto, že to byla slečna, říkali jsme jí Pierotek. V rámci genderové korektnosti občas i Pierotka.
Totální selhání se dostavilo u posledního, nejmenšího kotěte. A to jak u určení pohlaví, tak u jména. Poslední kočičku jsme identifikovali jako o “to tmavý kotě”. Ano, bylo opravdu asi z 90 % sytě černé barvy. Popravdě, nevypadalo zrovna nejlépe, takže barva kožíšku bylo to nejpozitivnější, co jsme na něm v tu chvíli našli.
Koťata šla po čase do světa, Špekýňo a Chytrá šli spolu do jedné domácnosti, Pierotka šla k mojí kamarádce. Takže nastalo i u nich vymýšlení nového, konečného jména. U kamarádky ho navíc museli sladit s obřím kocourem, kterého už doma měli.
A nám nakonec to poslední kotě zůstalo doma. Jeho první výlet ven totiž skončil srážkou s autem, takže hned na jeho druhý životní výlet jsem s ním jela na veterinu. Tam se mě ptali na jméno a já po pravdě odpověděla, že jméno nemá neb jsme s ním v životě tak nějak nepočítali. Paní doktorka do karty napsala XXX a já z toho měla ještě horší pocit než, že jsme museli jet na operaci. Chvilku to s číčou vypadalo všelijak, vzpamatovávání se z operace a následků trvalo dlouho…
Zkrátka nechali jsme si ji. Opravdu jsme se snažili jí vymyslet nějaké hezké jméno, ale žádné se neujalo. Moje kamarádka a její rodina se s novým kotětem také sžily a její syn měl za úkol vymyslet “opravdové” jméno. Po nějaké době i oni chtě nechtě šli k veterinářce a taktéž měli za úkol nadiktovat nacionále.
V: “Tak jak se jmenuje?”
K: “Malá.”
V: “Cože?” veterinářce lehce sklouzly brýle z nosu a z výrazu tváře bylo patrné, že to rozhodně nepovažuje za originální, ba dokonce ani za vhodné jméno pro kočku domácí.
Kamarádka se rozesmála a odvětila: “A to ještě není nic proti tomu, jak to má její ségra. Ta se jmenuje Černý.”
Jestlipak jsme té naší kočince nezadělali na problém s identitou?