Jednou jsem podle pravidelného režimu dvě děti předala instruktorům na lezení a s Nejmladším, věkově a silově vybočujícím z jejich skupiny, jsme na ně čekali.
Většinou jsme chodívali do nedalekého parku. Tedy chodila jsem já, protože jemu se ťapat nechtělo. Záviděla jsem mu možnost volby – jeho koloběžka nebo kolo se do kufru vejdou.
Takže vlastně ani já jsem nechodila, ale spíše poklusávala. Asi lepší by bylo napsat, že jsme tu čekací dobu “trávili” v nedalekém parku, že?
No, já jsem to pak rozhodně i dál “trávila” celý večer doma. To je tak, když kancelářská myš po týdnu vyběhne na dráhu.
Jednou jsem rezolutně prohlásila, že čekáme na místě.
Ani nevím, co mě to tak najednou popadlo…
Ale byla jsem ráda. Protože jsme tam narazili i na jednu bezva babičku, která čekala, až vnučka dobaletí. A protože to byla akční babička, vzala mezitím jejího bratra-dvojče na lezení. Ne na kurz, prostě jen tak.
Tohle byla totiž babička-uragán.
Za tu chvilku mi stihla povědět svůj program “jen” na nejbližší asi dva dny a já si připadala jako seschlá, vymačkaná kůra citrusu…
(hlídá vnoučata, stará se o vlastní maminku, do toho má nového přítele, s kterým jezdí na vandry, organizuje pravidelná týdenní setkání spolužáků z vysoké školy a v mezičase si odskakuje přednášet do cca 100 km vzdáleného města… a zbytek jsem zapomněla, já tak kapacitní paměť prostě nemám!).
Taky jsem se stačila dozvědět mnohé o její rodině, dceři, zeťovi, vnucích… A to se mi zalíbil jeden termín, který použila v narážce na genderovou rozdílnost v údržbě obydlí. A to ten, že “muži zkrátka práší“.
————————-
Když jsme dorazili domů, pozorně jsem se rozhlédla po bytě. Ano, je to přesný termín. Muži práší.
I muži mého srdce velmi obstojně práší.
Zamyšleně jsem zašla na toaletu a zpozorovala velmi zajímavý jev, který byl patrný zvláště kolem záchodové mísy.
Prach ve skupenství kapalném…
