Vozím syna každé ráno do jurty. Stojí na okraji města, v zahrádkářské kolonii. Díky tomu nemusím jezdit po městských komunikacích, ale po polňačkách. Kolem zahrádek, mezi poli…
Je to místy pěkný tankodrom a po dešti je to vskutku výživné. Myslím, že většina manželů by nechtěla vidět rodinné auto na takové cestě.
Já tu cestu ale mám ráda. Pole, stromy, louky…
Mám tu cestu ráda, protože nás všechny “přivádí do úzkých”. Je tak uzounká, že se tam vejde jenom jedno auto. Nejsem sama, kdo tudy jezdí. Každý den minimálně jednou se tam někde s někým potkám, ať už s autem nebo jezdcem na koni.
To je někdy pak nutné i couvat. A to se mi na tom líbí. Ne to couvání, ale ten princip. Protože když jsme “v úzkých”, dožene nás to k laskavosti a ohleduplnosti.
Ještě se mi nestalo, že bych se s někým nedohodla. Žádné hádky. Vždycky to má hlavu a patu, “ustupuje” ten, kdo má u sebe lepší místo k vyhnutí se. Naprosto přirozeně, naprosto samozřejmě. Obvykle se najde i vteřinka na pokynutí rukou, úsměv.
Když jedu městem, stane se mi, že se lidi nepustí… a to ani nemusejí couvat. Kromě laskavého pokynutí a úsměvu vídávám spíš naštvané obličeje a hrozící pěsti.
A tak si tak říkám, jestli ty “širší” životní podmínky nám toho spíš víc nevzaly…
Je vlastně fajn se někdy dostat do úzkých.
