Den blbec. Znáte to. Jela jsem vyzvednout syny, špatně jsem odbočila a profrčela jsem tunelem na druhou stranu města. Čas byl dobrý, jen jsem byla o zhruba deset kilometrů jinde.
Doma jsem si opařila palce při slévání vody z právě dovařených těstovin.
Puchýřovatými palci jsem pak skládala sušenky, které jsme s dcerou celé dopoledne pekly jako dárek pro jiné děti. Sušenky vypadaly dobře… jen byly tak nějak nestandardně vysušené.
O jednu jsem si málem vylomila zub. Vzala jsem další a nesla ji dceři. Jestli projde i testem dětského chrupu.
Já: “Tak co myslíš, dá se to jíst?”
Dcera (po prvním nezdařeném pokusu se pokusila zdolat sušenku větší silou): “No maminko, jsou moc dobrý. Jen je to dneska trochu víc křupavější verze.”
