Nedalo se jinak, než že jsem musela svoje dětičky vzít všechny s sebou do práce. Nacpali jsme jednu tašku jídlem a druhou hračkami a v duchu jsme se asi všichni modlili, ať to ve zdraví přežijeme.
Půjčili jsme jim jednu kancelář. Snědli veškeré jídlo, každý z nich vypil jeden erární hrnek erárního čaje a pomalovali celou tabuli.
I zželelo se mému ex-šéfovi milých dítek a nalákal je do jiné kanceláře. Tam rovněž pomalovali celou prezentační tabuli a vypili další hrnek erárního čaje.
Dokonce s nimi sjel ze čtvrtého patra až na dvorek, aby se trochu proběhly.
Moje práce ale byla nekonečná, a tak je přizval do své vlastní pracovny, kde mohli pomalovat tabuli ohromnou nejohromnější. Když jsem jednou utíkala kolem, viděla jsem, že se šéf snaží i trochu pracovat. Když jsem však po chvilce opět běžela kolem, byli všichni čtyři soustředěně nahnutí nad stůl a pan doktor dětem něco vykládal. Děti nevydaly ani hlásku a napjatě sledovaly jeho ruce, dotýkaje se hlavami.
Po nějakém čase vyběhli všichni čtyři na chodbu, každý měl v ruce odlišný model papírové vlaštovky – tu s přistávacím podvozkem, tu se speciálními průduchy.
Děti volaly: “Mami, jdeme pouštět vlaštovky! A mami, tohle je tady proto, aby se víc točila a podívej, tady s tím se bude líp vznášet a tahle má i podvozek pro přistání!”
Moje současná šéfová se podívala na vitálního mužíka v pozdně důchodovém věku a říká mu: “No to snad nemyslíte vážně, pane doktore!”
“Myslím!” odvětil, ” A jdeme je pouštět z Vašeho okna, protože odtamtud poletí nejlíp!”
Všichni bez ostychu vtrhli do její pracovny a vyvalili se z okna. Pan doktor se tlačil tak, že jsem musela Nejmladšího zvednout do výšky, aby taky něco viděl.
Vypouštěli vlaštovku jednu po druhé, pozorovali a zkoumali, kam a jak poletí, kde asi přistane a proč. Místnost prosvětlily nadšené výkřiky a zářící oči všech.
Jóó, to je tak, když se z dětí stanou vědci a z vědců děti…
Díky za to!
