Jak to je jednoduché, klouzat po povrchu. To je hned vše jasné. Ale jak se člověk do něčeho víc zavrtá, propadá zoufalství a panice. Zjistí, že ví úplné prd. Sjede po jednom paprsku poznání, ale při návratu do počátečního středu zjistí, že je jich tu tisíc dalších. Co tisíc, milión, nekonečno…
Jako když se jako dítě dozvíte, že některé pevné látky se v některých kapalinách rozpouštějí. Na tom není nic nepochopitelného. Super, to tak prostě je. Tečka.
Ale časem si člověk začne klást otázky. A platí to pro všechny pevné látky? Rozpouštějí se ve všech kapalinách? Jak je to s teplotou? Proč se někdy rozpustí a jindy ta samá látka ve stejné kapalině odolává? Proč to v některé kapalině funguje a v jiné ne? Proč to je pro některé látky úplně jiné? A jde snad předem nějak odhadnout, jaká látka se kde bude rozpouštět snadno a kde vůbec?
Tak začnete do toho vosího hnízda šťourat a pátrat… až nakonec zjistíte, že v tom máte takový zmatek, že už si nejste jistí vůbec ničím.
Vlastně jedna jistota zůstává a na to dám krk: Nikdy nebudu znát všechno.
