Máme doma kočku a kocoura. Když teď nad tím přemýšlím, už to, jak k nám přišli bylo zajímavé. Vybrali jsme si je.. nebo oni nás? … na umisťovací výstavě, kde útulky nabízejí koťata a kočky. Černou kočičku a bílomourovatého kocourka. Nechali jsme výběr na dětech, ať si sami určí, kdo k nám bude patřit. A já bych tenkrát vybírala jinak, dokonce i ta paní z útulku by zvolila jinou dvojici :-)
Kocourek byl opravdu takový “ledový” muž, držel si odstup a první týden strávil za květináčem a vycházel pouze v noci, aby se nažral. Kočička projevila svoji ženskost a už večer to nevydržela a přilísala se k nám, dospělým. Hodně jsme si povídali s dětmi, jak i každé zvíře to má jinak. A že je potřeba jen čas a trpělivost a hodně lásky. To vlastně byla první lekce našeho kocoura. Zvlášť Prostřední byl z toho smutný, ale pořád jsem ho posilovala v tom, ať nevzdává naději a neláme hůl, protože ke každému srdci existuje cesta.
Bylo moc krásné pozorovat, jak zrovna tihle dva si k sobě hledají cestu. A našli ji. Není večer, kdy by se Kocourek s hlasitým řevem nepřiřítil do dětského pokoje (zásadně až po pohádce) a neoznamoval nám tak, že jde dát dětem dobrou noc. Pak vyskočí na postel, všechny obejde, očichá a pak si vybere, s kým se potulí a počká s ním, než usne. Nejčastěji vybírá právě Prostředního. Čeká, až děti usnou, a pak odejde dolů za námi dospěláky. Jinak se s dětmi chodí tulit a mazlit i přes den, před každým jídlem poděkuje (nejdříve se tře a vrní a pak teprve se vrhne na jídlo. Kočička neztrácí čas, u ní jasně dominuje boj o přežití :-)).
Druhou velkou lekci nám dal nedávno. Zase se večer přiřítil do pokoje a tentokrát zakotvil u Nejmladšího. Ten měl trochu bojovnou náladu, tak měl potřebu Kocourkovi rovnat nohy a obracet ho, aby ležel, jak si Nejmladší představuje. Kocour si chvilku trpělivě lehal zpátky, jak on sám chtěl. Nejmladšímu to nedošlo, a tak se kocour prudce zvedl a prostě odešel. Za nějaký čas se vrátil a běžel rovnou k Nejmladšímu a lehl si mu na břicho.
A já si v tu chvíli uvědomila, jak hezkou a velkou lekci nám dal. Povídám dětem: Vidíte, na Kocourka už to bylo moc, nelíbilo se mu to, nechtěl to dál snášet. Prostě vstal a z té situace odešel. Nedával nám najevo, jak moc mu to vadí. Mohl prskat, syčet, škubat sebou. Ale on jen vstal a odešel. Nevyužil a nedal nám najevo svoji sílu – mohl škrábnout, kousnout. Ale on si jen nenechal ubližovat a odešel do bezpečné vzdálenosti. Možná se zlobil a byl naštvaný, proto odešel….
Ale pak se uklidnil a dokázal odpustit a vrátil se, aby nám to dal najevo. Navíc tím, že si Nejmladšímu lehl přímo do náruče mu dal najevo nejen to, že mu odpouští, ale i to, že mu i nadále věří…. Věří v to dobro uvnitř a že je lepší než se zdá podle vnějších projevů. Dal mu další šanci.
Nejmladší pak zlehýnka kocourka jednou rukou přidržoval a druhou ho něžně hladil, až spolu takhle usnuli….
Kéž bych jednou dosáhla velikosti našeho kocoura Kocoura!! :-)
