Náš kocour je kocour se vším všudy. Je to tedy i lovec. Občas má období, kdy dává své lovecké schopnosti na odiv. Nosí nám trofeje na práh domu, hezky je vyskládá rovnou pod nohy, abychom si opravdu všimli.
Nosí hlodavce, občas i nějakého ptáčka. Prý nám tím prokazuje úctu a zároveň se chlubí. To je sice hezké, ale mě to štve.
Štve mě to, protože je nežere. No vážně. Smířila bych se s tím, kdyby si lovil svačinku nebo večeři. To by pak smysl mělo. Holt příroda, boj o přežití. Ale on je jen donese a NIC.
Můj manžel mi sice říká, že jsem blázen, že myš je myš. Pro mě je to ale prostě živý tvor, který zemře vlastně úplně zbytečně. Být sežrán, to je dá se říct poměrně záslužná smrt. Aspoň to někoho zasytí. Zemřít, aby nezemřel někdo jiný.
Ale být zabit jen proto, aby si druhý připadal silnější…
Pro mne se tím Kocour nestane větším a silnějším kocourem, budu ho mít pořád stejně ráda. I když mě štve. Děsně.
Tak jsem ho jednou popadla a povídám mu:
“Kocoure, už mě neštvi! Já nepotřebuju dokazovat, že jsi velkej kocour. Já ti to dám klidně písemně, že jsi nejsilnější a nejudatnější kocour mého života. Tak už to nelov. …… A nebo to aspoň sežer!”
——————————————————————————-
Jak jsem tak pohřbívala do našeho hromadného hrobečku v našem borovém háji další várku hlodavců, napadlo mě, že u lidí, zvláště u těch lidských kocourů, to je podobné. Také si domů nosí spoustu “trofejí”. Bez užitku, jen aby si získali něčí obdiv, jen pro ten pocit moci. Trofej pro trofej.
Těm bych to taky dala písemně…
