Nazrál čas a já jsem se rozhodla rozloučit se s naší matrací.
Zažily jsme spolu mnohé. Byla to oddaná přítelkyně. Trpělivě a s jistým, nezanedbatelným vypětím se mnou třikrát přečkala moje vorvaní období, než jsem vyvrhla svoje malá velrybátka. Tehdy jsme se obě, já i matrace, dostaly na mez svojí nosnosti. Díky zbytkům elasticity jsme se z toho obě jakž takž dostaly, ale to víte, stopy “těžkých” časů jsou znát.
Zasedla jsem tedy k vyhledávači a nepřestávala jsem vycházet z údivu, jak se trh s matracemi za ta léta rozšířil. Nabyla jsem dojmu, že kdybych zašla k nám do večerky, pan Nguyen by tam jistě také nějakou měl. Někde mezi rýží a mýdlem.
Dobře, musíme zúžit kritéria. Obchody, které podrobnější filtraci neumožňovaly, se tímto samy vyfiltrovaly z mého seznamu.
Můj chiropraktik mi kdysi doporučoval, abych si na spaní pořídila pokud možno tvrdší matraci. Dobrá rada, tvrdost coby příznak se projevila jako výborná volba. Zbylo jen pár “éšopů”. Tvrdé matrace na dračku evidentně nejdou. Druhým kritériem jsem zvolila skladovou dostupnost.
Zbyl mi jeden krámek. Tomu říkám úspěšná selekce! Matrací dle mých požadavků bylo taktéž co do počtu prstů na jedné ruce. Šlo to jako po másle. Pár úderů do klávesnice a už jsem se mohla těšit.
O den později mi volal pán z matracárny: “Dobrý den! Já tu čtu tu Vaši objednávku a chci se jen ujistit: víte, že jste si objednala tvrdou matraci?”
“Ano, to je v naprostém pořádku,” zacvrlikala jsem radostně do telefonu. Čekala jsem dál a o pár dní později mi volal další pán: “Dobrý den! Já tady připravuju na expedici Vaši objednávku. Radši volám, jestli to je správně. Vy jste si objednala takovou matraci pro fajnšmekry…”
“Ano, to jsem si objednala… ,” odvětila jsem už s menší sebejistotou. “Tak my Vám ji zítra dovezeme.”
“Dobře,” odpověděla jsem a vůbec jsem netušila, jestli se vlastně mám těšit.
Následující den mi hned po ránu volal zase ten první pán se zprávou, že mi odpoledne přivezou matrace. Tuto zprávu doplnil: “Paní, a nechcete je aspoň vyměnit za takový podobný typ? Z jedné strany je stejná jako ta Vaše, ale z druhé strany je trochu vyměkčená. Ta, co jste si vybrala, je extra tvrdá…”
Konečně mi to došlo: “Takže Vy myslíte, že ta matrace je jako opravdu hodně tvrdá?”
“Jako já ji mám taky, je skvělá, ale já mám 110 kg a musím si ji otáčet. To se nedá, v kuse ležet na té jedné straně…”
“Aha. Tak to bych si je asi měla vyměnit, že? No to ale asi nebude za stejnou cenu, co? To budu muset doplatit,” dodala jsem zamyšleně a řešila jsem už ryze praktické dopady. Budu muset po obědě honem do bankomatu, měla jsem připravenou přesnou hotovost a kasičky dětí jsou prázdné.
Pán si to možná vyložil trochu jinak: “Paní, je dražší. Ale já Vám to dám za stejnou cenu, když berete tři. Ale vyměňte si je!”
Odpoledne přijelo auto s novými matracemi. Pán byl tak laskav a pomohl nám je donést k domovním dveřím. Uvažovala jsem, že budeme spát v předsíni. Zdálo se, že matrace jsou nejen extra tvrdé, ale také extra těžké, takže je v životě po schodech nevyneseme.
Přálo nám štěstí i početnost naší rodiny. Po pár hodinách pilného snažení jsme matraci dovalili na místo určení. Nejmladší se radostně rozběhl a skočil na postel. Po dopadu se zarazil: “Maminko, vy jste si nakonec neobjednali tu vyměkčenou?”
Se slzami na krajíčku jsem odvětila: “Tohle JE ta vyměkčená strana.”
Přiznám se, šli jsme spát s lehkou obavou. Ale co. Oproti bezdomovcům dlícím na lavičkách v parku máme aspoň výhodu stálého počasí a dostatečného tepla.
Tu první noc se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem v něm třešňovým kompotem, co leží na regálu ve špajzu…
PS: Klasické Pyrrhovo vítězství: manžel spí tak dobře a tvrdě, že chrápe jako hrom a já nemůžu v tom rachotu spát…
