Když byl Prostřední ještě nejmladší, kradl. Kradl hodně a kradl cokoliv. USB kabely, čokolády, krémy na boty, čepičky na ventilky. Dědovi jednou ukradl koberečky z auta a schoval je do sudu na okapovou vodu. Trvalo celý den, než jsme je vypátrali.
Časem jsme si navykli ho před východem z jakéhokoliv obchodu prošacovat a odcizené věci včas vrátit. Zásadně jsme mu nedávali oblečení s kapsami.
Časem pochopil, že krást se nemá a že vše je nutné nejdříve zaplatit. Nicméně ani to ho neodradilo a prostě se rozhodl přilepšovat nejen nám, ale i ostatním. Neschovával už “kradené” věci do svých kapes, ale pašoval je do nákupního vozíku. Bohužel nejen do našeho. Odnesli to všichni v jeho dostřelu.
Časem jsem se sice velmi zrychlila, ale syn bohužel taky. Přestala jsem stíhat vkládat do košíku věci, které chci a vracet ty, které se rozhodl “nakoupit” do zásoby on.
Začala jsem proto jezdit na nákupy pouze do velkých supermarketů se širokými uličkami. V té době syn ještě seděl v nákupním vozíku a ještě z něj nedokázal plně vystupovat (většinou zůstal viset za botičku). Jakmile si osvojil i tuto dovednost, přestala jsem ho brát na nákupy a žili jsme z milodarů donesených tatínkem.
Než k tomu ale došlo, nechávala jsem tedy košík uprostřed široké uličky a přískoky do stran jsem vybírala zboží z regálu, současně se snažíc pochytat vše, co on z košíku mezitím vyhodil. V té době jsme přestali jíst vajíčka a věřte mi, kvůli cholesterolu to nebylo.
Uvedený postup se poměrně osvědčil a úspěšnost nákupu se tak navýšila na bezmála 80 %. Už neměl šanci položky košíku nadměrně navyšovat. Někdy se však stalo, že jsem buď já nezaregistrovala nějaký přesun mimo košík nebo některý z nakupujících projížděl příliš blízko našeho vozíku a odjel dříve, než jsem to mohla zjistit…a odjel tak i s částí našeho nákupu.
Nadále však velmi kritickým místem zůstávala ulička před pokladnou. Tam jsme byli v pasti. Zvlášť manžel měl přeci jenom méně zkušeností, a tak jsem se často divila, proč kupuje deset kinder-vajíček nebo několik balení jednorázových holítek, když to na seznamu rozhodně nebylo.
Postupem času jsem se však stala přeborníkem ve třídění a identifikaci původu zboží a včas jsem zadržela položky mimo aktuální seznam. Ztráty byly minimalizovány. Už jen zřídkakdy jsem u pokladny za nebo před sebou zaslechla: “Ty, Máňo, proč tady máme ty čtyry vteřinový lepidla?!”
Nicméně musím ocenit, že i syn sám ruku v ruce s vlastním rozvojem projevil notnou dávku sebereflexe. Jednou k nám přijel nějaký opravář. Synovi zvláštně zablesklo v očích, když spatřil jeho kufřík s nářadím.
Přitiskl se ke mně, chytil mě za ruku a povídá mi, stále se mlsně dívajíc na kufřík:
“Maminko, hlídej si mě, ať to tomu pánovi neukradnu!”
