Seděly jsme s dcerou v ložnici a otevřely Pandořinu skříňku.
Dobře, nebyla Pandořina, byla moje. Skříňka s cetkami. Řetízky, náramky, prstýnky. Samotnou mě překvapilo, co všechno pro mne kdysi bylo důležité. Dcerka dychtivě prohrabovala šuplíčky šperkovnice.
Mezi poklady byla i manželova svatební spona na kravatu. Byla to pro ní záhada. Až teď jsem si uvědomila, že nejspíš nikdy neviděla tatínka s kravatou. Ta se k jeho životnímu postoji nějak nehodí.
Poslouchala můj technický výklad o funkci spony na kravatu a zamyšleně ji obracela v prstech. Zaznělo typické, lehce nesmělé: “Mami?”
“Ano, broučku.”
“A myslíš, že se dožijete mojí svatby?”
“No, máme to v plánu.”
Ještě tak dvacet let, to snad dáme.
“Ale svatby Nejmladšího už asi ne, viď?” zauvažovala dcerka.
“S tatínkem doufáme, že i toho se dožijeme.”
“Hm, tak to o sebe budete muset hodně pečovat.”
————————————————————————-
Tak jo, dohodneme se – budeme se snažit všichni, jo?
Je krásné vnímat svět bezelstnýma dětskýma očima…
A tu sponu budu dál opatrovat, třeba si jí taťka vezme na tvojí svatbu, holčičko.
