I k nám zkraje prosince zavítal Mikuláš. K nám tedy chodí inkognito. Hezky za okýnko. Maminka s tatínkem totiž nemají rádi strašení a už vůbec by se neradi pouštěli s dorazivším světcem do diskuze, zda je vůbec možné smysluplně odpovědět na otázku: “Jestlipak jsi byl/a hodný/á? A jestlipak jsi nezlobil/a?”
Nezatěžujeme se tedy s Mikulášem navzájem dotazy, kterými bychom se uváděli do rozpaků. Dáváme mu prostor k realizaci na terase. Protože on si dozajista cení úspory mluvení i času. Protože i my rádi mlsáme. Protože i nás dospěláky baví prožívat to očekávání a na chvilku věřit na kouzelná tajemství. Tak proto nám vždy něco nechá za dveřmi či za oknem.
A přišel tedy potichu i letos. Teda pravda, letos to potichu moc nebylo. Nevím, co to mého muže popadlo, ale rozhodl se koupit pár práskacích kuliček, které už pan Vietnamec měl v krámku připravené asi již několik sezón. Tudíž až tak moc nepráskaly a spíše jen tak zlehka zajiskřily a hlavně dost zasmrděly.
Poté co je můj muž odhodil na terasu (když se předtím “jen tak” šel podívat, jestli už svítí hvězdy, romantik jeden), s udiveným obličejem vběhl zpátky dovnitř, že nám asi čert křísnul kopytem do terasy. My vevnitř jsme to bohužel neviděli, tak jsme se hned vyvalili ven. Nikoho jsme neviděli, ale ten smrad k určitým domněnkám sváděl.
Nejmladší nejdříve otevřel překvapením ústa a pak s nadšením svůj pytlíček s dobrůtkami. Ačkoliv ještě neumí číst a psát a pozná jen to “svoje písmenko” (počáteční ze svého jména), je v komerčním světě poměrně protřelý. Neušlo mu tedy, že na balíčku s oříšky je název a zároveň logo jednoho menšího obchodního řetězce s potravinami.
Prohlížel si balíček a svým typicky vzrušením mutujícím hlasem prohlásil: “Óóó, to jsem nevěděl, že Mikuláš taky chodí nakupovat!”
Ty toho ještě nevíš, chlapče….
