Člověk snadno podlehne iluzím. A pracuje na tom už od útlého dětství, kdy je krmen představou, že na každém konci zazvoní zvonec a pohádky je sice konec, ale to nevadí, protože to znamená, že žili šťastně až do smrti.
Člověk zkrátka velmi snadno uvěří reklamnímu sloganu “bezstarostný život”. A víme, jak to někdy s takovými reklamami bývá.
Já jsem také podlehla jedné iluzi. A to, že takovéto životní prozření přichází za výjimečným okolností. Že člověk třeba vyleze na Mount Everest, málem mu sice umrznou nohy, ale on najednou VÍ! Nebo mu ty nohy opravdu umrznou. Nebo že při podvečerní procházce lesem se z nedalekého smrku ta životní pravda najednou svalí na jeho bedra jako lavina. Paseka se prozáří a veškerá lesní zvěř se seběhne, aby svým pokýváním hlavičkou to moudro stvrdila.
Ano, země se při takových sděleních vesmíru může zatřást. Ale taky nemusí.
Já jsem před pár lety jednoho dne nabyla dojmu, že život je nějaký nespravedlivý, náročný a nějak jsem zapochybovala o tom, jaký to má účel, k čemu to spěje.
Hodnoceno zpětně, byl to velmi komický pocit. Protože v té době se vlastně nic tak zásadního nedělo. Ale jak říkávala už moje maminka: “Třikrát nic umořilo vola.”
Protože v takových chvílích člověk moc optimistický výraz ve tváři nemá a nepotřebuje slyšet ještě další komentáře, ukryla jsem se na strategické místo. No a kam jinak se chcete v tak přeplněné domácnosti schovat, než na záchod. To je tak malá místnost s tak specifickým účelem, že se tam nikdo nesnaží být s vámi. A navíc se tam můžete bez dlouhého vysvětlování i zamknout a úpět si tam dle libosti.
Je to tak malá a tak spoře vybavená místnost, že tam sami před sebou neutečete a prostě vám nezbývá, než se v tichosti (nebo i hlasitosti) zabývat svými (mnohými) niternými potřebami.
A tak najednou se ty moje myšlenky rozutekly do stran a já slyšela z tisícerých podivných úst, že “Tohle snad ani není život tohleto!”, “To je živoření!”, “Co to jako je!” Spoustu prazvláštních poloprůhledných postav kolem mě vířilo, některé bezradně krčily rameny, jiné usedavě štkaly s hlavou v dlaních a další lomily vztekle rukama a dokola mlely: “Tohle není život! To není život!” I já jsem brečela a schovala se před nimi v dlaních.
Život mě dostal do situace, kdy jsem před skrytými otázkami prostě nemohla důstojně utéct… Jako tohleto! A ještě zácpa k tomu!
Po chvilce se všechno uvolnilo. Už si nepamatuji, co kam odkud vlastně padalo a zda to snad byl i kus vesmíru, ale najednou se mi zdálo, že se to kolem mě opravdu rozsvítilo. Najednou jsem věděla, že přeci právě TOHLE je život. všechno to střídání černé a bílé, nahoru a dolů, výhra a prohra, zisk a ztráta. Smích a pláč. Není to hra na dobrý nebo špatný život. Tohle všechno je totiž život.
Nejde si vybrat jenom půlku a tu druhou nevidět. Nebo dokonce předstírat, že není, vyřadit jí. A je jedno, kterou z nich odmítáme vidět. Vždycky budou dvě.
To dá přeci rozum, že každá půlka má někde tu svoji druhou půlku, která ji definuje a bez které by se nám v životě špatně sedělo.
A dokonce je mnohem méně děsivé dívat se na obě naráz než koukat na každou zvlášť. Jen to chce možná trochu poodstoupit. A jen asi nikdo neřekl, že to bude snadné. Dokonce ani v těch pohádkách ne.
Nu což. Byla to zkrátka úleva po všech stránkách. Život je asi mnohem víc prozaičtější, než si myslíme.
Najednou jsem pociťovala takovou radost, že jsem ještě s toaletním papírem v ruce rozrazila dveře, vyběhla ven a s nadšením provolala: “Tohle je život! A je úžasný!”
Výraz ve tváři zbývajících členů rodiny mi dopomohl k dalšímu objevu: některé okolnosti hlubokých životních objevů i objevy samotné nebývají většinovou společností napoprvé přijaty s dostatečným porozuměním.
