Vstala jsem brzo ráno. Trochu času v tichu jen pro sebe. Čekal mě takový obyčejný víkendový den. Velký úklid a velké vaření prokládané ládováním praček a sušičky a odžehlováním hromad šatstva mezi venčením psa a dětí.
Mít se na co těšit, i na maličkost. Najít pár chvil, které přitahují jako magnet.
Na závěr dne jsem si dala cvičení, pro pokročilé. Protřesu svalstvo a vyplavím endorfin.
Textilie se pomalu během dne měnily z hodně špinavých a zmačkaných na dočasně čistší a vzhledově přitažlivější, nezpracované potraviny mizely ve zpracovaném stavu skrze útroby do kanalizace a nádobí se díky tomu měnilo z čistého na špinavé.
Mít se na co těšit.
Po asi páté večeři servírované bujně rostoucí budoucí elitě národa, kterou mám tu čest mít ve své péči, jsem konečně skoro radostně stáhla z police tašku na cvičení, naházela tam potřebné propriety, sebe jsem oděla do cvičebního dresu a připravila si menší kanystřík vody, abych tu blaženost z pohybu mohla zalévat zevnitř i z venku.
Už jen hodina a přijde to!
Tak jsem se těšila! V nadšeném očekávání jsem se doploužila do auta a vyrazila směr tělocvična.
Už jen 60 minut!
A pak to přišlo. Konečně! To, na co jsem se tak těšila.
Z úst cvičitelky se ozvalo to slastné: “A máme tu závěrečný strečink, dámy!”
