Přemýšlela jsem, co bych si tak zvolila za svoje životní a rodinné motto. Je toho spoustu, čím bych se chtěla řídit. Je spoustu toho, co bych chtěla předat svým dětem.
Ale nakonec jsem se rozhodla pro takovou polovětu. V té nedopsanosti se skrývá vše podstatné – to, že život se mění pod rukama, že každou chvíli se naše pozornost upíná na něco jiného.
Chtěla bych svým dětem říct spoustu souvětí, ve kterých jedna věta bude znít “kdykoliv to jen trochu jde”.
Řekla bych jim třeba:
- Usmívej se a raduj se, kdykoliv to jen trochu jde. Protože přijdou i okamžiky, kdy ti bude ze světa kolem tebe smutno.
- A ber vše s humorem, kdykoliv to jen trochu jde. Protože budou chvíle, kdy ti vážně nebude do smíchu.
- Sportuj a hýbej se, kdykoliv to jen trochu jde. Protože můžou přijít i chvíle, kdy jen s obtížemi slezeš z postele.
- Pracuj a dělej všechno co nejlépe, kdykoliv to jen trochu jde. Protože přijdou okamžiky, kdy nebudeš mít sílu.
- Vyjdi vstříc lidem kolem sebe, kdykoliv to jen trochu jde. Protože přijdou momenty, kdy před nimi budeš chtít utéct.
- Buď druhým oporou, kdykoliv to jen půjde. Protože i tobě se někdy podlomí kolena a budeš potřebovat podepřít.
- Dávej druhým najevo, jak je máš rád, kdykoliv to jen půjde. Protože někdy ti bude tak bolavo, že na to zapomeneš.
- Hýčkej sám/sama sebe, kdykoliv to jen půjde. Protože možná přijdou okamžiky, kdy nesneseš ani pohled do zrcadla.
- Splň si svá drobná každodenní přání a pořád si něco přej, kdykoliv to jen trochu jde. Protože ne vždycky to jde a hlavně proto, abys pochopil/a, že i velké sny si můžeš splnit.
Někdy to fakt nepůjde. I přesto se dál snaž ve všem. Prostě kdykoliv to jen trochu jde.
A časem zjistíš, že vždycky to trochu jde. Protože vždycky to jde dokonce o trochu víc, než si právě myslíš.
