Večer si s dětmi čteme Buddhovy pohádky. Včera to byla ta O dvou kachnách a želvě s tímto poučením: Příliš často řekneme něco ve zlosti, aniž bychom přemýšleli, co se může stát potom. Moudrý člověk přemýšlí, než něco řekne, a když nemůže říct nic pěkného, raději mlčí.
Odpoledne jsme se chystali ven a šlo to ztuha… přesněji velmi ztuha…. po skoro hodině jsme se konečně dostali v plném počtu do předsíně. Po dalších dvaceti minutách, kdy jsme stále byli v předsíni, mé rysy tuhly a atmosféra houstla. Po dalších deseti minutách už jsem zlehka, ale opravdu zlehka upustila páru a celou situaci okomentovala.
Můj syn se na mě s ledovým klidem a úsměvem na rtech otočil a řekl mi: “Když nemůžeš říct nic pěkného, raději mlč.” Pak se otočil zpět a dál hledal čepici…
Tak to mi opravdu sklaplo.
Aspoň že to večerní čtení k něčemu je.
Palec nahoru synovi i Vám. :-)