Není žádné “nezvládnu to”

Občas jsem vyslechla větu: “Teda jak tohle můžeš zvládat? To já bych nezvládla!” V různých obměnách, při různých příležitostech.

Dřív mě tato věta znervózňovala. A to buď z pocitu trapnosti, vždyť jsou přeci lidé, kteří musejí unést mnohem víc… Nebo z jakési nepatřičnosti.

Je to zvláštní, místo, aby mě to povzbudilo a potěšilo, mě to v určitých situacích spíš síly ubíralo. Protože jak a kde zrovna já najdu tu sílu, když ostatní by ji nenašli? Připadala jsem si osamocenější.

S časem přišla změna. Nemám víc síly, život není lehčí, ani pro mě, ani pro jiné. Jen se dívám jinak. Ať už je ta věta mířená ke mně nebo k někomu jinému, v duchu si vždycky s lehkým úsměvem odpovím stejně: “No protože se to prostě musí zvládat.”

Kdyby si vědomě takové situace člověk volil, tak by si je asi prostě jednoduše nevybral. Většina z nás nejsme masochisty, a kdyby došlo do tuhého, tak bychom se asi raději smířili s tím být trošku vnitřně méně krásný než procházet něčím opravdu náročným. Možná.

Tedy já asi ano. Asi bych dobrovolně a zcela vědomě nešla rozbahněným příkopem vedle suché cesty.

“Chcete prosím vyhořet? Ano, to by mi jistě pomohlo zatočit s mým materialismem…”

Jenže obvykle to je tak, že člověk tu suchou cestu vedle neregistruje. Nebo alespoň ne hned. A vědomě se rozhoduje jen o tom, jak moc ji chce ve skutečnosti najít. Jestli ji vůbec chce vidět a jestli chce vůbec vědět, jak na ni přejít.

V životě mě k práci, ať už k té vnější, ale hlavně k té vnitřní, nevybičovaly dobré podmínky, ale ty špatné. Skoro mi připadá, že ty dobré okamžiky jsou jen na odpočinek, nabrání sil do těch těžších.

Teď už vím, že ať přijde cokoliv, tak to zvládnu. To není namyšlenost. Zvládnu to. Protože to prostě budu muset zvládnout. Nějak. A nemá smysl dopředu přemýšlet o “úlohách”, které přijdou. Nemá smysl přemýšlet ani o jejich  řešení, protože ta většinou přicházejí až spolu s “úlohou”.

K většímu klidu mi pomáhá věta s tvrzením, že život člověku přináší jen takové úlohy, které je schopen zvládnout. Je to tak. Život člověka nepřichází srazit na kolena, ale posílit ho. Život sám o sobě nám nenakládá víc než můžeme zvládnout… to jen my jsme občas zaskočeni, to jen každý z nás má jinou sílu. A to mě ohromně uklidňuje. Protože vím, že to, co mi přijde do života, vždycky MŮŽU zvládnout… že ta síla někde uvnitř zkrátka je. Stačí jen chtít (no  a taky pro to něco dělat :-)).

A pak mi pomohly ještě další dvě věci: karty a syn.

Ráda jsem hrávala pasiáns a ráda jsem se při něm rozčilovala. Pravda, teď už ho tolik nehraju, ale rozhodně se při něm nerozčiluju. Z karet jsem si ale odnesla důležité ponaučení. Když mi karty nevycházejí, tak se v duchu usměju: protože já vím, že to řešení existuje… jenom já ho neznám, jenom já jsem prozatím nevolila správný sled tahů. A někdy tím řešením je to, že to nemá přesně to řešení, které jsem očekávala.

Jenom já jsem možná prozatím nepochopila, co je tou lekcí… třeba cílem dané série jednotlivých her je pětkrát za sebou prohrát a naučit se to přijmout… Ne naučit se vyhrát, ale umět prohrát. Třeba je cílem přestat vnímat hru jako celek, ale radovat se z každého jednotlivého úspěšného tahu, protože i každá “zkažená” a “prohraná” hra má v sobě několik povedených tahů, které můžou inspirovat v dalších hrách.

Není tedy neřešitelných situací, je jen neznalost řešení.

A syn? Jednou nad něčím diskutoval se svým tatínkem a v reakci na to, že někdo něco nezvládl, pronesl: “Ale on to přece zvládl. Jenom ne tak dobře.”

Řešení nás někdy překvapí. Jen se holt někdy liší od našeho očekávání. Ale i horší výsledek je prostě výsledkem…

A dál?

Zvládnu to. Zvládnu cokoliv. Jak? Někdy lépe, někdy hůře. Někdy rychleji, někdy pomaleji. Možná s jiným než očekávaným výsledkem, ale zvládnu to. Každý si to může říct. A to zní dobře.

Zvládnu… ale přesto každý den děkuji za všechny “úlohy”, které řešit nemusím.