Shodou okolností jsem se teď chtě nechtě musela zabývat školstvím po druhé světové válce. Jako nechtělo se mi, ale prostě to tak nějak vyplynulo. Asi “náhoda”.
Čím víc jsem se do toho nořila, tím víc jsem se nestačila divit. A až to je tak trochu legrační, jak se historie v některých bodech opakuje a opakuje.
A dneska? Dneska to je prostě složité. Dřív bylo informací málo, dnes je jich moc. Hodně informací. Moc zdrojů. Víc času zabere si to všechno aspoň trochu ověřit než přečíst.
Pokud nechcete jen slepě věřit (opět – i to už tady totiž mnohokrát bylo).
Asi nikdy nebudeme vědět všechno. Až jednou to bude jasné z učebnic dějepisu. (některých).
Domněnky jsou uhrančivě mocné.
Třeba teď se se zavřením škol začala šířit zvěst o degradaci vzdělání celé generace. Nebo-li jak současné děti budou kvůli zavření škol hloupé, tupé, jak to celé půjde do háje…
Jenže i to už tu bylo. Fakt.
Tak třeba stačí nahlédnout do kronik jedné fakticky existující školy v Praze:
Školní rok 1944/45
Tři ze čtyř učitelů byli povoláni v rámci Nařízení o totálním nasazení. V únoru a březnu byla škola poškozena bombardováním. Budovu obsadili němečtí vojáci. Některé děti byly odvezeny do bezpečí venkova. Ty, co zbyly, si chodily dvakrát týdně pro úkoly. Tak to trvalo až do osvobození v květnu. Němečtí vojáci byli nahrazeni vojáky jiných zemí. Děti se učili v parku, zahradách, na cvičišti. Když pršelo, v soukromých bytech.
Školní rok 1945/46
Docházka byla střídavá. Dvě školy se střídaly o zbytky jedné budovy. Děti se neměly z čeho učit. Skoro vše bylo buď rozkradeno nebo zničeno vojáky. K částečné obnově školy došlo až v polovině června.
No a pak že distanční či střídavá výuka je nějakou novinkou!
Školní rok 1946/47
Kruté mrazy ukrojily ze školního roku skoro celý měsíc, byly uhelné prázdniny. Další měsíc sebrali repatrianti, vojáci, kteří se opět usídlili v budově. Poslední dva týdny pak žáky vystřídali cvičenci Předsletových slavností.
Školní rok 1947/48
Tak tento rok se docela vyvedl. Vrátili se už jen cvičenci XI. všesokolského sletu. Opět na dva týdny.
Školní rok 1948/49
Celé září se do školy nechodilo. Z nemilého důvodu – v republice řádila epidemie obrny.
Školní rok 1949/50
První třída byla čtyřikrát uzavřena kvůli spále a jednou kvůli planým neštovicím. Ze 39 žáků do školy chodilo jen 12. Vyšší ročníky na tom byly o poznání lépe, kvůli spále byly uzavřeny jen dvakrát.
—
Tak to máme v úhrnu 5 let. Pro někoho první stupeň vzdělání. Spoustu dětí. Učebnice se nedaly koupit. Sešity se nedaly nafotit a poslat přes WhatsApp.
Ono vlastně dost často nebylo ani na ty sešity.
Nikde jsem nedohledala, zda by někdo prováděl odbornou studii o propadu vzdělanosti u těchto ročníků. Za to jsem ale našla spoustu osobností a chytrých hlav, které právě v roce 1944/45 nastoupily do první třídy. Přesto se naučili číst a psát, a vzhledem k tomu, co mají za sebou, tak víc než dobře.
Taky si to nevybraly. Ani děti, ani rodiče. Asi je to i dost štvalo, nesouhlasili s tím, co se děje. Nechtěli hrát hru, kterou jim připravila vrchnost. Protože to už tak v dějinách bývá, že všemožné války jsou tak nějak vlastně rozhodnutím pár jedinců.
Ale prošli tím. Jen…nikdo nikde nepsal, že to bylo snadné.
Taky tím projdeme. Jen zase… nikde není psáno, že to bude lehké.
Mě tak při tom pročítání prostě napadlo, že na některé události a některá období dějin by se zapomínat nemělo. Zvlášť když se opakují.
On ten čas tak rychle běží a paměť je krátká.
A teď nemám až tak na mysli školní docházku.
