Za každou chybu být po zásluze potrestán. Aspoň stokrát. A čím menší následky chyby, tím větší litanie. Logická úměra. Coby-kdyby na tisíc způsobů. Pořádné drama, to je vždycky atraktivní…
Asi proto, že jsem sama kdysi měla takové tendence a jako každý, kdo se nějakého zlozvyku zbaví, jsem teď přesně na tato “dramatizování” kapánek vysazená…
Jeden opravdu exemplární případ jsem potkala na silnici. Jela jsem v autě a chtěla jsem si, ano, naprosto nedbajíc bezpečnosti, vyměnit CD. Děti jsem ponechala svému školkovému osudu a z “vraných koní” jsem opravdu velmi sobecky chtěla na pár minut sesedlat.
No, jako blondýna se slabým zrakem jsem to koordinačně nezvládla! Volant
i CD, obojí kulaté, to se člověk snadno dezorientuje. Kapánek jsem prostě vybočila do protisměru…! No bóže! Jenom na chviličku! Poměrně bleskově jsem si toho všimla a vrátila se do “vyjetých kolejí” (tohle je opravdu dvojsmysl, pokud někdo váhá :-)). Jo, jasně, taky mě to trochu vyděsilo, v úzké serpentýně to opravdu nebyl příjemný pocit. Srdce mi bušilo a hlavou mi proběhlo: “Uff, tak to bylo o fous, tak tohle už fakt ne.”
Pána v protisměru to také vyděsilo. Hodně. Teda opravdu hodně moc. Řekla bych, že ho to i vytočilo. Taky opravdu hodně. Dokonce tak, že se neváhal na nejbližším místě otočit a vyrazit za mnou. Ne, že bych ho chtěla ignorovat záměrně, to ne. Prostě jsem si ho nevšimla. Asi blikal, možná troubil, co já vím. Auto jako auto, těch já denně potkávám stovky. Já vím jen, že mám slabý zrak a svůj svět, ve kterém moje vnější senzory dost často reagují pouze na semafory a vlakové přejezdy…
Zablokoval mě na asi páté křižovatce v pořadí. Trochu jsem se ho lekla, když mi začal gestikulovat za okýnkem dveří. Ohoho, ty vypadáš vážně naštvaně, chlapče! Dobrá, poslechneme si tě. Stáhla jsem okýnko a zároveň vytáhla koutky do nejširšího úsměvu, co dokážu.
Spustila se lavina. Jak jsem nezodpovědná, co se všechno mohlo stát, co jsem to provedla, co si o sobě myslím…
Co si myslím? No, zvorala jsem to, to jo, ale nic se nestalo. Teda jako újma na majetku či zdraví nebyla. Pán evidentně újmu měl … velkou. Stáhla jsem úsměv a měla chuť vytáhnout okýnko, ale ovládla jsem se. Snažila jsem se do jeho bouřlivého proslovu včlenit koncepčně jednoduché věty typu: Chápu. Uvědomuji si. Naprosto souhlasím. Již se to nebude opakovat. Omlouvám se.
Na chvilku se to přerušilo. Aha!, zbystřila jsem. Střízlík italského typu se vyvztekal a bude klid! Nádech (jeho) a pak mu zrak ulpěl na dětských sedačkách vzadu. Asi byl ze Sicílie, protože výbuch to byl řádný. Najednou jsem byla ještě nezodpovědnější, bezcitná, neuvědomělá vražedkyně dětí, které mají to štěstí, že tam ti chudáci zrovna nejsou. Ale kdyby tam byly…!
Tak tohle už na mě bylo vážně moc. Odepnula jsem si pás a hodně a usilovně jsem velmi vědomě pracovala na tom, abych se ho při otevírání dveří nesnažila těmito dveřmi praštit. Podařilo se, uff! Vytyčila jsem se před ním a s jednou rukou v bok a druhou mávajíce před jeho obličejem mu povídám:
“Tak podívejte, pane, lano mám v kufru. Mám se oběsit hned na týhle značce nebo si můžu dojet k nějakýmu stromu?”
A konečně bylo ticho! Ááááá! Miluju ticho!
Nevím, co ho tak zarazilo, jestli to lano nebo snad ten můj metr osmdesát…?
