Zhruba v půl třetí ráno, po mých asi dvou hodinách spánku, mě probudil hrozný křik. Šlo to z pod peřiny od Nejmladšího: “Mamiiii, mamiiii!”
Tepová frekvence se mi zvýšila, v hlavě hučení. Když jsem se snažila vymotat z peřiny a ladně doskočit k místu kde spal, zakopla jsem a při pádu jsem vrazila do skříně. Naštěstí mám za ta léta mateřství už celkem vycvičený postřeh, takže jsem všechny hroutící se knihy, hračky a svícínky zachytila.
Lehce funíc jsem se snažila o ten nejvlídnější tón:
“Copak, broučku?” “Maminko, mám tě rád!” “A to je všechno?” “Jo.”
Otočil se a spal.
Řekněte upřímně – vás by to nerozplakalo?!
