Jsem. Nic víc o tom nelze říci. Když se člověk stane ničím a nikým, ani dobrým, ani zlým, stává se vším.
Tak tuto obměnu prastaré pravdy přede mnou řekla Naomi Aldort. Už to tedy nemůžu říkat za sebe… já už k tomu musím jenom dospět.
Je to umění setrvat v bodě rovnováhy. Umění pohybovat se v pásmu bílého šumu… Tak to už je můj úhel pohledu :-)
Myslím, že vnitřně jsem k průměrování spěla už odmalička – ze všeho nejvíc jsem v životě chtěla být průměrná, zkrátka nevyčnívat. Ale ne všechno se v životě podaří. Už jen moje ladná nožka číslo 43 tak trochu napovídá, že se jen tak v davu neschovám…. A když tak vyrábím elektřinu třením svých vlasů o tyče na držení v tramvajích, mám o čem přemýšlet…. Třeba jak se nedívat na lidi svrchu….
Myslím, že nejlépe mě kdy vystihl můj bývalý šéf. Jednou jsem tak u něj byla v kanceláři na pohovoru, sem tam jsem prohodila nějakou tu drobnou poznámku. A on se najednou opřel dozadu a přemítavě se na mne zahleděl. Pak klidným hlasem povídá: “Pokaždé, když Vás vidím, jsem fascinován, jak vysokého věku jste se dožila!”
No pravda, pubertu mám dávno za sebou, ale tak špatně na tom snad zase nejsem… Své nepochopení jeho slov jsem velmi silně vtiskla do svého intenzivního pohledu, což on (tedy na rozdíl ode mě) pochopil a dodal:
“No že Vás za tu dobu ještě nikdo nezabil!”
Tak sice už se k tomu možná schyluje, ale než to přijde, budu vám tu sem tam něco psát…..
