Krásné lokny hnědovlasé dívenky zlehka splývaly po maminčině klíně. Zvedla tiše hlavu a podívala se nahoru svýma uslzenýma čokoládovýma očima: “Když já bych chtěla, abys ze mě měla radost. ”
Stejně tiše se schoulila opět do hřejivého klína a svýma drobnýma ručkama se ještě více přitiskla k těm o tolik silnějším stehnům. “Nic jsem nedokázala…”
Slzy pomalu stékaly dál, ale z jiných očí. Úplně neznatelně si povzdechla a zatímco se brodila ve svých myšlenkách, její už trochu vrásčitá ruka zlehka oddělovala jednotlivé pramínky lesklých vlasů na svém klíně.
“Holčičko moje, to sis pro sebe vybrala velmi těžký úkol. To je příliš velká zodpovědnost, která ti nepatří. Přece úplně stačí, že jsi. To, že existuješ, je velký zázrak. A jestli se já nebo kdokoliv jiný z toho neraduje, tak to je naše hloupost. To přeci není tvůj problém. Nejsi tu proto, abys nám dělala radost.”
“Pojď,” sevřela tu drobnou ručku a odvedla ji před zrcadlo. “Podívej, vidíš toho človíčka?” Ustoupila bokem, aby nerušila ten obraz. “Tak tohle jsou ty oči, ta tvářička, ten jediný človíček, ke kterému tu zodpovědnost máš. ”
“Usměj se na tu dívenku v zrcadle. Vidíš? Hned, jak se usměješ, tak ona se taky usměje. Můžeš to zkoušet pořád a pořád a vždycky to tak bude. To radost téhle dívenky je tvoje starost. Tahle jediná se vždycky bude radovat s tebou, ať se děje, co se děje… To především tahle dívenka má z tebe mít radost. Kvůli její radosti tady jsi. Tak na to nezapomeň.”
Přejela rukou po zamlženém obraze v zrcadle. Vlhkou rukou obtáhla svoje prošedivělé vlasy. Po lokýnkách už nezbyla jediná památka.
Jen ty uslzené čokoládové oči zůstaly.
To je hluboká pravda, ale málokdo si to uvědomuje.