Očekávání

Jednou jsem měla přednášku. Byla to taková velmi komorní přednáška s jedním posluchačem. Byla na téma podpora a pozornost muže směrem k ženě.

Mluvila jsem velmi zaníceně a emotivně. Přednáška to byla obsáhlá.

Manžel mlčky poslouchal. Mlčky přemítal i po ukončení mého doslovu. Po další krátké odmlce se na mě shovívavě usmál a řekl: “Tys zase něco četla, viď?”

Nejdřív jsem se chtěla hluboce urazit a ponořit se do svého pocitu totálního nepochopení. Ale pravda, už jsem něco četla. Raději jsem se proto celkem rozumně odmlčela na oplátku i já.

Později jsem se musela sama nad sebou pousmát. Jen jsem příliš podlehla svému očekávání. Spřádala jsem pavučinu, do které se sama chytím.

Aniž bych přijala to, co mi je nabízeno. Aniž bych nechtěla měnit, ale dokázala rozumět.

Koneckonců, vždyť tohle vlastně byl také projev podpory a pozornosti. Vždyť… si všiml, že čtu knihy!