Jednou jsem jela v práci výtahem. Měla jsem totiž krabici, a tak se mi nechtělo po schodech. Teda někdy to jde i bez krabice, že se mi po schodech nechce. Tentokrát jsem ale krabici považovala za velmi dobrý důvod, proč nenaplnit své předsevzetí, že budu chodit pěšky, když mi to zatím jde.
Z útrob sklepení se vynořil i údržbář a zrovínka to stihnul na stejnou jízdu. Zeptal se mě: “Můžu Vám s tím pomoct?”
Odvětila jsem: “To není těžký, skoro nic tam nemám.”
Úplně klidně se na mě podíval a říká mi: “Na to jsem se Vás ale neptal.”
Usmála jsem se: “No to máte pravdu, na to jste se mě neptal. Vlastně budu moc ráda, když mi pomůžete.”
Vida, vida. Paní učitelka měla tenkrát pravdu: jak nedáváš pozor, nevíš, na co se tě kdo ptá…
To je super rozhovor. Také se mi to občas stane.
jj, pravda….mám s tím taky problém a to mi táhne na 50 :o))))