V plánu bylo udělat si večer salát. Zašli jsme proto do obchodu a Nejmladší nabral do sáčku dvě červené papriky. Odhodlaně je nesl k váze, aby vytiskl potřebný štítek.
Nesl zodpovědně svůj nákup a snad stále ještě trochu nezkušeně položil v jeho rukách velký balíček na desku a hledal ten pravý obrázek na monitoru. Musel se vytáhnout na špičky, když jeho prstík mířil na obrazovku.
V tu chvíli se za ním ozval hlas staršího muže: “Nespadla ti jedna na zem?” Otočila jsem se za tím zvukem a můj pohled sklouzl po jeho ukazováčku pod nohy Nejmladšího. Skutečně tam byla stejná paprika, ještě bylo znát, jak se chvěje. Mlčky jsem zvedla svůj pohled na synův sáček a vše bylo v pořádku. Syn se trochu vyplašeně podíval na pána, pak na sáček a nakonec na mě.
Usmála jsem se, věděla jsem, že je vše v pořádku a tak ta lvice hlídající své lvíče ve mě klidně podřimovala dál. Malý neklid v jeho malých očích mě nutil se nadechnout, ale než jsem cokoliv řekla, kolem procházející paní se obrátila na toho pána a povídá: “Kdepak, ta už byla támhle na zemi, ale támhleten pán ji nakopl.” A bez čehokoliv dalšího pokračovala ve své cestě dál.
Usmála jsem se a rozhostil se ve mě tichý klid. Přehrála jsem si to, co asi viděl ten pán. Příliš malý kluk se snaží dát obří papriky na váhu a kolem jeho nohou se kutálí ještě jedna další. Musela jsem se usmát tomu, jak je někdy příliš snadné dojít na základě tak přesvědčivého obrazu k falešnému závěru.
Jak se někdy něco zdá tak jasné, a přesto to není skutečnost. Jak je snadné někoho obvinit na základě vteřinového útržku. Kolikrát jsem to sama tak udělala. Jen proto, že člověk někdy člověk nevidí všechny souvislosti a věří svému obrazu.
Kdysi by mě to možná rozčílilo, protože někdo jiný by reagoval prudčeji. Ten pán to řekl vlastně moc hezky. Jak snadné by bylo malého kluka nazvat nemotorou, vynadat mu nebo rovnou si zchladit žáhu na jeho mámě. Protože je to přeci evidentní…
Pánovi možná hlavou běžely podobné myšlenky. Když syn s oblepenými paprikami odcházel, naklonil se k němu a povídá mu: “Tak promiň, že jsem tě křivě obvinil.”
A pak že kouzelní dědečci nejsou! Děkuju.
