Musím přiznat, že jsem o fotbalistech neměla valné mínění. Nebylo tedy mým snem převléknout syny z dupaček do fotbalových dresů a se šálkou příslušné barvy trávit víkendy na chátrajících tribunách mezi ambiciózními tatínky.
Ale fotbal je zkrátka fotbal, flekatý míč se přikutálel pod nohy i Prostřednímu. Začalo ho to bavit. Inu což, nastudovala jsem brožuru, kde se psalo cosi o plnohodnotném vývoji chlapců, a pochopila jsem, že cesta do chlapského života vede skrz kolektivní sport. Tak proč ne.
Jenže přimět velkého introverta k zapojení se do skupiny o více než dvou lidech, to dalo zabrat. Trvalo to rok, než jsme vyrazili na první zkušební trénink.
Cestou jsme si povídali, jak se oba bojíme. On se bál vyjít na hřiště mezi další děti, já se bála mluvit s trenérem. Ani jeden z nás netušil, co nás tam čeká, co máme říkat, co máme dělat. Ujišťovala jsem nás, že to zvládneme… že to chvilku bude parádně trapné, ale pak to bude pryč.
Trenér nás uvítal slovy: “Kopačky máte?” Na což jsem zmateně odpověděla: “Já? Já nebudu běhat.” “Ne vy, syn!” No jasně, kdo jiný… Tak ten trapný úvod snad máme za sebou.
Pomohla jsem Prostřednímu zavázat tkaničky, bylo cítit, jak se mu chce utéct, očka mu sklovatěla. “To bude dobrý,” mrkla jsem na něj a v duchu se modlila, ať to dobrý je. Šli jsme na popravu. Hřiště se zdálo být najednou mnohem větší. Kluci už běhali uprostřed. Koukla jsem mu do obličeje. Spolkla jsem větu Tak běž. Vzdálenost k nim byla zkrátka nepřekonatelná.
Najednou se vedle nás vynořil trenér a povídá: “Ty se trochu bojíš, viď? No aby ne, když tu jsi poprvé. Pojď, dojdem si spolu pro míč.” A šli pro míč. Cestou jsem slyšela, jak si spolu povídají. Tedy trenér se snažil, syn odpovídal maximálně jednoslovně.
Syn, teď už s míčem v ruce, koukal skrz tu závratnou vzdálenost, jak kluci probíhají pod lanem. Nohy mu vrostly do země. Trenér se na něj jen mlčky podíval, přišel k němu blíž a povídá mu: “Pojď, poběžíme spolu. Budem spolu ve dvojici.”
A já se koukala, jak vedle sebe klušou doprostřed hřiště a jak tahle asymetrická dvojice absolvovala první část tréninku. Oba se snažili a šlo jim to hezky.
Když jsme odcházeli domů, trenér povídá směrem ke mně: “S ním si asi moc nepokecám, co?” Já jsem se jen pousmála a pokrčila rameny: “Hm.”
“Hm. … A já myslím, že si spolu budeme rozumět, my si k sobě tu cestu časem najdeme.”
———–
Tak synku, jestli se pro ten fotbal rozhodneš, tak za tímhle trenérem tě budu vozit fakt moc ráda.
