Po delší době jsme opět vyrazili na Vysočinu. Je to kraj, který mám v srdci. Vážou se mi k němu krásné vzpomínky – na dětství a na nejlepší přátele. Těším se na cestu, která vede mírně zvlněným terénem, plným lesů a širokých polí a luk, s absencí zástavby (ne že by tam bylo liduprázdno, ale chápejte, když jedete skrz Prahu, to se vám změní úhel pohledu…). Vždycky mám v duši tak nějak hezky útulno.
Jak jsem to dětem řekla, po chvilce se jim také začaly v hlavinkách rojit vzpomínky. Nejmladší však s obavou v hlase rezolutně prohlásil: “K oslíkovi ale nejdu!”
Pravda, tahle vzpomínka není nejveselejší a jak vidět, není ani smazatelná. Není ale třeba se bát, k oslíkovi opravdu už nepůjdeme. V tom jsme ve shodě.
Šli jsme tenkrát na procházku, šest dětí celkem. A kam jinam s dětmi, než za zvířátky. Jedno takové stálo přivázané u plotu. Roztomilý oslík, zdálo se. Stál tam, popásal se a byl před plotem. Popošli jsme blíž. Ještě jsme si s dětmi povídali, že s oslíkem to je stejné jako s koníkem. Hezky zepředu, ať na nás pořád vidí.
Všechno vypadalo dobře, oslík byl lehce netečný. Starší děti mu podávaly travičku. Nejmladší stál stranou, odvahu jít na dosah k oslíkovi neměl. Oslík si ale šáhnout chtěl.
Najednou se prudce otočil do strany, udělal lehký úkrok a hubou popadl Nejmladšího za paži. Než jsme se stačili vzpamatovat, hodil si Nejmladšího pod sebe mezi přední nohy a zalehl ho hrudníkem.
Všichni začali ječet a pištět, moje kamarádka začala pěstičkama bubnovat do oslíka, jak rád vzpomíná můj muž. Já sama si z tohoto momentu moc nepamatuju. Jen to, že jsem k oslovi přiskočila, drcla do něj, popadla Nejmladšího za nohy a za ně jsem ho z pod oslíka vytáhla, ještě než na něj úplně nalehl.
Chvíli jsem ještě synka táhla za ty nohy a pak jsem ho popadla do náručí a utíkala pryč i s ostatními dětmi. Složili jsme se do trávy. Dcera křičela, Nejmladší křičel, Prostřední se jen vyděšeně díval. Já jsem se snažila polknout ten knedlík v krku.
Bylo potřeba se podívat na tu ruku. Pořád jsem se na ní koukala a nemohla se donutit k tomu, abych mu sundala bundu a podívala se. Bála jsem se, že tam uvidím něco, co rozhodně nechci vidět. Nejmladší pořád křičel, bunda byla oslintaná a mokrá. Měla jsem pocit, že mi to trvá asi hodinu. Opatrně jsem mu stahovala ten rukáv a bylo mi na zvracení. Nejradši bych mu ho natáhla zpátky.
Chtěla bych být malou holčičkou, která si zakryje oči rukou a je přesvědčená, že není vidět, že zmizela…
Rukáv byl dole a ruka v pořádku. Uff! Jen výrazné otisky zubů, ze kterých o pár hodin později byly pořádné modřiny. S loktem, za který ho popadl, naštěstí také nic nebylo. Bunda následky kousnutí výrazně snížila.
Ta bunda, kterou jsem mu dala jen pár minut před tím. Ta bunda, do které jsem ho musela strašně moc přemlouvat. Ta bunda, kterou si za nic na světě nechtěl vzít…
Později, když už jsme byli z návštěvy doma, jsem se v klidu a o samotě s každým dítětem k té události vrátila. Nejdřív jsem dětem popsala svoje pocity a pak jsem chtěla, aby mi také popsali to, co cítili. Aby to vyplakali.
Nejmladší mi povídal: “Jak mě ten oslík chytil, to bylo nepříjemný. Jak na mě klečel, to se mi nelíbilo. ”
Odmlčel se a po chvilce dodal: “Ale jak na mě funěl a slintal, to bylo vážně nechutný! A taky strašně smrděl!”
