Pospíchala jsem domů. Měli mi dovézt balíček. Šílené rozmezí pár hodin, ve kterých rozhodně nikdo není doma. S tím “naším” chlapíkem je rozumná řeč. Nikdy jsme se neviděli, ale známe se...
Jednou jsem se dostala do malé africké vesničky. Pár domků uprostřed pustiny. Ticho, prázdno. Zdálo se, že už tam nikdo nežije. Jen pár indícií, že tady život kdysi byl. Zastavili jsme na jakémsi prostranství...
Myslela jsem si, že už to umím. Docenit i maličkosti. Pocítit vděk. Vnímat lehké doteky krásy. Když se na mě někdo mimoděk usměje. Když uvidím kapku rosy na stéblu trávy. Když mi slunce zlehka zahřeje...
“Mami, mami! Víš co?!” “No copak?” “Víš, že když takhle sedíš, tak se vlastně točíš?” “Vím. Země se otáčí, viď?” “Hele, hele, a když takhle stojím...
“Maminko, já ti musím něco říct.” “Poslouchám.” “Když já se strašně bojím ti to říct.” “Aha. No… to se klidně boj. Ale můžeš překonat ten strach a říct mi...