Dcera nosí domů ze školy úkoly. Jejich hodně a jsou nedobrovolné. Prostě musíš. Nemáš? Jdeš z kola ven. Takže je to vlastně trest. Přála bych si, aby to byla odměna. Aby za tím nebylo MUSÍM, ale CHCI...
Prostřední byl nadšený, že nemají za úkol procvičování psaní, ale úkol z matematiky. Vždycky z toho má hroznou radost. Tentokrát mi opět hlásil, že má radost, že mají matematiku. Tak mi to nedalo...
Měla jsem s dcerou debatu na téma zodpovědný přístup k domácím úkolům. Vzala si to velmi k srdci. Na každý domácí úkol si vždy pečlivě vybrala jinou čelenku do vlasů.
Už dvakrát v životě jsem zažila pocit, že jsem dospělá. Ne stará, ale dosahující určité významné mety. Prostě jsem “dospěla” do určitého, a to velmi důležitého bodu poznání, tudíž...
Jak jsme se naučili zbavovat smůly