Vymyslela jsem bezva plán, a to že si uděláme plán. Na nový rok. Sepíšeme si na papír, co bychom chtěli tento rok stihnout, zažít, udělat. Jako rodina, jako jednotlivci. A budeme se snažit si všechny ty body vyplnit a budeme mít radost z toho, když se nám to podaří.
Manžel si sice ztěžka povzdychl, ale kupodivu mě podpořil: “No tak si to můžeme psát každý rok a schovávat si to někam do desek. To bude zajímavý se pak na to zpětně dívat.”
Vyndali jsme fixy a zalehli s papírem na podlahu. Kluci hned začali diktovat nutné závazky: Jít na dopravní hřiště. Jít do aquaparku.
Tatínek se přidal: “Já budu cvičit.” Vynutila jsem si konkrétní závazek. “No tak třeba sedy-lehy,” odvětil. Prostřední prohlásil: “Tak já mu tam napíšu 20 sedů-lehů denně.”
Manžel se obrátil na mě a s vyzyvatelským úsměvem na rtech se mě zeptal: “A ty se nepřidáš, maminko?”
Chvíli jsem předstírala, že šlo pouze o řečnickou otázku. Ale nepřestali čekat na moji odpověď.
“No, na mě je to moc, takhle jako denně,” opatrně jsem se rozmýšlela. “Já bych dala maximálně tak půlku…
… já budu dělat jenom sedy.”
