Jela jsem vyzvednout večer synka. Ochladilo se, setmělo se a já tak nějak zatím necítím potřebu, aby se za těchto podmínek domů vracel sám. Zvládl by to, ale já pro něj jezdím ráda. Máme pak pár společných minut, kdy si můžeme povídat a ledacos se o něm dozvím.
Vyrazila jsem a protože se opravdu ochladilo, vzala jsem si tlusté ponožky, mikinu a bundu a v autě si trochu přitopila. Syn na místo srazu dorazil v kraťasech a tričku. Jak jsem ho viděla, přitáhla jsem zip těsněji k bradě.
“Broučku, je to v pohodě být v kraťasech?”
“Jo, v pohodě, vždyť je teplo.”
“Aha! No dneska jsem asi málo pozorná, nevšimla jsem si. A ta rýma není problém?”
“To není z toho, mně je teplo.”
“Aha.”
“To je z pylů. Mám alergii na pyly.”
“Jasně, to chápu…… No nechci ti moc bourat tvoji úžasnou teorii, ale víš co? Mám takový velmi nutkavý pocit, že teď už toho moc nekvete…”
