Vracela jsem se ze zkoušky a obhajoby závěrečné práce a v duchu jsem se zařekla, že už to bylo naposledy. Už si na to připadám nějak stará a už mě nebaví čelit výtkám toho, co nevím a ignoraci toho, co vím.
Je zajímavé, jak se i po letech ty školní křivdy a prazvláštní dikce některých kantorů ozývá, jako by to bylo včera. Je zvláštní, jak pro někoho je učitelství opravdu osobní diagnózou.
Kéž si to zapamatuju a sama to do budoucna dělám jinak!
Poslední cesta vlakem do školy z města A do města B, poslední zkouška, poslední cesta ze školy z města B do města A. Noční bdění, brzké vstávání a další vypjaté momenty se zřejmě podepsaly na mé pozornosti. V metru jsem zjistila, že nemám peněženku. Trvalo mi to ještě jednu cestu do další stanice, než mi došlo, co se stalo.
Stala jsem se obětí trestného činu, jak mi sdělil příslušník policie.
Ale víte co? Stálo to za to. Díky tomu jsem na jednoho neznámého šmejda potkala hned šest neznámých laskavých lidí. 1:6, to je přece úžasný poměr, ne? Jestli je svět v tomhle poměru, tak to zní přeci velmi nadějně!
Tak popořádku. Jeden šmejd proti ochotnému číšníkovi, který s telefonem u ucha hned prohledal celou restauraci, protože to bylo poslední místo, kde jsem měla peněženku v ruce mimo batoh. Mohl se na to vykašlat. Koupila jsem si jen kafe do ruky na cestu do vlaku, zdržela se asi minutu u pultu. Přesto kvůli mě prošel celou restauraci. Pro jistotu.
Jeden šmejd proti pokladní na nádraží A, která běžela, aniž bych jí prosila, za vlakovou posádkou, aby se přeptala, jestli něco nenašli. Ve vlaku, který mě z B vezl do A a zase se vracel do B. Ve vlaku, ve kterém se v půli cesty nic nenašlo a na jejím konci v B už zase překvapivě jo, ale nepředbíhejme.
Jeden šmejd proti neuvěřitelně empatickému, vtipnému a nejen slovy pomáhajícímu policistovi, který se mnou hned u nádraží strávil skoro dvě hodiny utěšováním a sepisováním protokolu.
Jeden šmejd proti nálezci peněženky, který ji odevzdal na ztráty a nálezy na nádraží ve městě B. Sice již bez finančního obsahu, ale s doklady, fotkami a miliónem kartiček a vizitek. Hlavně – peněženka sama o sobě je ten poklad největší. Je to dárek od dcery.
Jeden šmejd proti neuvěřitelné paní, která si dala tu práci a obvolala těch pár institucí, na které na vizitkách v mojí peněžence našla kontakt. Která se opravdu upřímně radovala z toho, že mě našla. A která mi nechá přeposlat peněženku na výdejnu ztrát ve městě A, abych nemusela vyplýtvat dalších šest hodin jen tím, že si pro ni pojedu. Zvlášť, když jsem si v úvodu slíbila, že už přeci do žádné školy nikdy nepojedu.
Jeden šmejd proti paní z personálního, která mě ani pořádně nezná a už vůbec nemohla tušit, že jsem předchozí den nebyla o pár pater níž jako obvykle, ale přes sto kilometrů daleko. Přestože jsem v nové práci sotva tři týdny, vypátrala na mě telefon a volala mi brzo ráno jen proto, aby mi předala kontakt do ztrát a nálezů.
Já myslím, že 1:6 je skvělý poměr. Díky za něj!
Možná se ty špatné nebo nepříjemné věci dějí, abychom si uvědomili to dobro okolo nás.
