Pořád to bolí

“Mami, když ono to pořád bolí. Večer mi je smutno a někdy musím i plakat.”

“To je naprosto v pořádku, broučku. Když někdo umře, někdo odejde, tak to způsobí velkou ránu, která bolí.

To máš, jako když spadneš a rozbiješ si koleno. Nejdřív to krvácí, ale pak se pomalu začne tvořit strup. Je to stále hodně citlivé, může to i bolet. Už to ale nebolí pořád, bolí jen když se toho místa dotkneš. A když se toho dotkneš hodně, otřeš se o to místo, tak to může začít i znovu krvácet. To znáš, viď? Ale ten strup se znovu vytvoří a časem se zmenšuje a zmenšuje. Až jednoho dne zmizí.

A pamatuješ, jak sis tak hodně rozbil to koleno? Podívej na něj. Zůstala tam jen malá jizva, viď? Připomíná ti, že tam kdysi byla rána a že byla hluboká a hojila se dlouho a pomalu. A taky si ještě matně vzpomeneš, že to kdysi hodně bolelo a hodně si plakal, viď?”

“Jo, bolelo to a několikrát jsem si ten strup strhnul.”

“A teď už to nekrvácí, viď? Nebolí to, že ne?”

“Ne, jen tam jen ta malá jizvička.”

“Tak vidíš. A tak je to i s ránou v srdci. Taky nejdřív hodně krvácí a bolí a pak se zacelí. Potřebuješ čas, aby se vytvořil strup. A ještě další čas, aby zmizel i ten strup.”

“A na srdci taky zůstane jizva?”

“Podle toho, jak ta rána byla hluboká. Může zůstat jizva, kterou budeš cítit. Bude mít podobu vzpomínky na toho, kdo tu byl a už tu není. Budeš o tom vědět, budeš na něj myslet, vzpomínat na něj, ale už to nebude bolet… ani když se toho místa dotkneš… třeba nějakým slovem nebo pohledem…”

Pohladila jsem ho.

“Tak si dopřej ten čas. Nemůžeš to uspíšit. Jen tu bolest vnímej a taky vnímej, jak se ta rána hojí. I když ti to tak teď nepřipadá, i když to moc bolí a krvácí, ta rána se hojí. Je to v pořádku, pláč a bolest k hojení patří. Jen to v tichosti pozoruj.”